ARCHIV

Pozdní poučení z krizového vývoje

Když se to tak vezme, povedl se premiéru Grossovi husarský kousek: z nejasností o původu 900 000,- Kč na úhradu jeho bytu se mu podařilo vygenerovat politický malér, k němuž by jiní potřebovali sumu tisíckrát větší. Je to jakýsi převrácený obraz toho, jak Kristus nasytil zástupy pouhými pěti chleby a dvěma rybami.

Lidovecký partner ČSSD se dostal do velkých nesnází. Vytýkat mu proradnost a analogie se sarajevským atentátem je příliš snadné: strana se musí vyrovnat s malérem, který vykvetl jejímu koaličnímu partnerovi. Nepodařilo se jí to bez ztráty kytičky. Váhavost, kterou lidovci projevili, se ovšem dá pochopit: kdo by neváhal v situaci, kdy se rýsuje skrytá koalice ČSSD s komunisty, přičemž ČSSD v ní ponese odpovědnost, kdežto komunisté budou z pozadí spolurozhodovat? Zároveň si KDU-ČSL nemůže dovolit ztratit tvář. Osud na ni naložil asi víc, než dokáže unést. Život je krutý, to se stává.

Dnešní problémy se odvozují nejpozději od roku 2002: tehdy se řadě zhrzených voličů z tábora Pravdy a Lásky, příznivců ztroskotavší Čtyřkoalice, povedlo přispět lvím podílem ke vzniku latentní hrozby, že nám budou spoluvládnout sociální demokraté s komunisty, hrozby, která se od té doby vznáší jako Damoklův meč nad českou společností. Vláda (vlastně vlády) od té doby připomínají prskající a bouchající cirkusové vozítko, které postupně ztrácí výfuk, blatníky, nárazníky, kapotu, s vyhlídkou, že nakonec zbudou pouhá čtyři kola, osazená několika klauny.

Teprve po třech letech se v plné kráse ukázalo, co je to vlastně za garnituru, kterou Miloš Zeman v roce 1993 uvedl do nejvyššího patra politiky: v nejlepším případě počestní funkcionáři okresního formátu. Vybíral si pečlivě své nejbližší tak, aby ho nemohli ohrozit, takže když pak osiřeli, ukázalo se, že nemohou ohrozit nikoho, vyjma sami sebe a zemi, kterou dostali do správy. Nejsem přesvědčením socialista, ale nemohu neuznat, že Česká sociální demokracie je stranou úctyhodných tradic. Takovouhle karikaturu si nezaslouží.

Vinu nemá pouze ČSSD: je třeba přehlédnout celý vývoj od roku 1992: impozantní nástup ODS skončil záhy v písku. Od té doby procházíme řadou politických krizí. Krize se stala normálním stavem české politiky.

Ta současná je tak říkajíc předržená. Za prvé, labilní situace v Poslanecké sněmovně měla být už dávno vyřešena mimořádnými volbami. To je však bohužel technicky nemožné, protože ústava klade mimořádným volbám do cesty řadu překážek a je k nim zapotřebí takový politický konsensus, o němž si můžeme nechat zdát. Za druhé, premiér Gross nás měl ušetřit pohledu na rozvinutou vysvětlovací linii strýc Vik – Rostislav Rod – Michal Simkanič tím, že by byl podal včas demisi. Demise se u nás tradičně podávají jen tenkrát, když už nic jiného nezbývá (viz Klaus v roce 1997). Demise v pravý čas je politický čin a dá se počítat s tím, že se tomu, kdo ji podá, po čase zhodnotí. Gross svou chvíli už zmeškal, a teď ho nejspíš čeká, že bude se svými stoupenci držet pozice a uskutečňovat politiku, kterou chtěli dělat Zeman a jeho věrní. Ve vládě, která bude fakticky sociálně demokraticky komunistická. Sociální demokraté se nepoučili z minulosti.

V této situaci je zjevné to, čemu se autor těchto řádek dlouho bránil: bylo by třeba přizpůsobit ústavu momentálnímu bídnému stavu české politiky, zjednodušit proceduru vypsání mimořádných voleb a změnit volební zákon pro volby do PS a možná i Senátu tak, aby soustavně negeneroval politické krize. To je ovšem rada víc než hraběcí: k obojímu chybí politická vůle a potřebná parlamentní většina.

Takže se zdá, že se dnes, po patnácti letech budou komunisté zase podílet na moci: dostanou se do Strakovky plíživě, v převleku a zadními vrátky, shodou okolností právě v době, kdy skupinky jurodivých intelektuálů organizují neúčinné akce za jejich zákaz.

Mladá fronta Dnes 21. února 2005