ARCHIV

Voliči, zaměstnavatelé a investoři

Navzdory všem kostlivcům v Grossových skříních nejsou sociální demokraté schopni ani vyměnit premiéra, ani umožnit vypsání mimořádných voleb. Jinak řečeno, ČSSD postrádá zodpovědnost v takové míře, že je namístě otázka, zda se vůbec jedná o politickou stranu. V tuto chvíli připomíná spíše sektu bezradných, kterou stmeluje pevné přesvědčení, že v červnu 2006 nastane konec světa. Do té doby držme, co máme – a pak už beztak nebude nic. S tímto přístupem nejsou ostatně sociální demokraté v koalici sami. Dávný disidentský sen o politice bez politických stran se tak stává skutečností, třebaže ve značně znetvořené podobě.

***

Dovolím si tedy připomenout jednu docela banální pravdu: chceme-li zde mít zodpovědnou politickou stranu, musíme mít dvě. Demokracie není redukovatelná na diskusi; demokracie je především soutěž, a umění diskuse je v ní pouze jednou z disciplín.

Velice pak záleží na tom, chápeme-li voliče spíše jako zaměstnavatele, nebo jako investora. Volič-zaměstnavatel má jasnou představu o tom, co by měl znát a zvládat člověk, kterého vybírá na určitou pozici – v tomto případě na pozici politika: pokud možno efektivním způsobem vybrat daně a z nich pak financovat služby, které nemohou poskytovat soukromníci.

Volič-investor je ochoten nechat se zlákat nějakým zajímavým projektem, do něhož bude ochoten investovat svůj hlas. V reálném životě se takový volič téměř nevyskytuje, soudě podle tuzemské publicistiky se však dlouho zdálo, že právě „investoři“ tvoří nejpočetnější cílovou skupinu: politikům bylo donekonečna připomínáno, že mají skluz v dodávkách nových myšlenek, že nenabízejí nové vize, nová témata a nová řešení.

Volič-zaměstnavatel se ovšem ničeho takového nedožaduje, protože ví, co od politika chce: nezajímá ho vymýšlení nových témat, nýbrž schopnost řešit standardní problémy. Užitečné inovace beztak nebývají plodem veřejné sféry: kladná role, kterou sehrál stát kupříkladu během „počítačové revoluce“, spočívala zejména v tom, že nijak nepřekážel.

***

Představa, že politika má nabízet řešení, která se rodí během výměny rozmanitých názorů – a že je tedy jakousi nekonečnou disputací, jejíž účastníci mají reprezentovat názory občanů – s sebou nese jedno velké nebezpečí. Pokud smyslem politických stran není vzájemná konkurence v soutěži o předem dané pozice, ale tlumočení názorů svých voličů, pak vlastně strany nijak naléhavě nepotřebujeme: stačí nám jedno jediné, názorově pestré, široce rozkročené hnutí, které nabídne pro každého něco.

Bezprostředně po listopadu jsme vykročili touto cestou, a nyní si tedy nemáme komu stěžovat. Obnova ČSSD měla být při kříšení zdejší demokracie jednou z priorit, namísto toho se strana musela dlouho soudit o svůj majetek a její část byla spolknuta Občanským fórem - nejspíš v zájmu oné názorové pestrosti. Zemanovi se nepodařilo stranu obnovit, svou nevšední osobností jen na čas zakryl její jalovost.

Celková nabídka tedy není nijak oslnivá: komunisté byli vždy fascinováni mocí, ale s politikou to nikdy nemysleli vážně; lidovci nikomu konkurovat nechtějí, protože by rádi s každým vyšli. A občanští demokraté bez skutečné opozice sotva porostou.

Na naší současnou „vládní krizi“ se však můžeme podívat v kontextu ještě širším: během 20. století se v této zemi podařilo zlikvidovat elity - a nyní bychom v čele státu rádi viděli politiky, kteří nepřišli ke svým majetkům za podezřelých okolností. Upřímně řečeno: nechceme toho trochu moc?

Martin Vrba