ARCHIV

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Meziválečné (Horthyho) Maďarsko nebyl, jak se u nás traduje, fašistický nebo polofašistický stát, nýbrž konstituční monarchie s velmi výraznými autoritativními rysy. V zemi fungoval parlament a systém parlamentních stran včetně legální opozice. Velmi silnou pozici měl z ústavy regent (zástupce dosud nezvoleného krále; tuto funkci zastával od počátku do konce, tj. od března 1920 do října 1944, Miklós Horthy) a v omezenější míře i vláda. Pokud jde o volební systém, v celém Maďarsku kromě několika největších měst se až do roku 1939 volilo aklamací, což samozřejmě umožňovalo nejrůznější machinace. Proto byla opozice (Sociální demokraté, později Nezávislá strana drobných hospodářů) velmi slabá a ke změnám ve vládě docházelo reorganizacemi vládního uskupení. V opozici byly ovšem i různé fašistické strany, z nichž nejznámější se stala Maďarská národně socialistická strana – Hungaristické hnutí (zkráceně Strana šípových křížů) penzionovaného plukovníka Ference Szálasiho. Ani tato opozice se netěšívala přízni vlády a Szálasi strávil skoro dva roky ve vězení. Komunisté byli zakázáni a tvrdě pronásledováni, pokusy o zakládání kryptokomunistických stran vesměs ztroskotaly.

Horthyho režimu nebyl cizí antisemitismus. První protižidovský zákon byl přijat v roce 1920, znamenal numerus clausus pro přijímání na univerzity a setkal se s tak velkým odporem ve světě, že musel být posléze v roce 1928 zmírněn), další – rovněž zákazy povolání s daleko širším záběrem – byly přijímány od roku 1938, posléze pod německým tlakem. Nakonec režim zakázal i sňatky mezi Židy a Maďary. Za války nesměli Židé sloužit v armádě a místo toho byli nasazováni většinou na nádenické práce. Až do roku 1944 však nemuseli nosit hvězdy, nebyli soustřeďováni v ghettech a nebyli vydáváni nacistické vyvražďovací mašinérii.

Základní ideou meziválečného Maďarska byla revize versailleského uspořádání. Na jeho základě se octly mimo území maďarského státu asi tři miliony Maďarů, část z nich přitom obývala území přiléhající k jeho hranicím a byla na tomto území ve výrazné většině. Státní program byl nejasný, zabíral velkou šíři od ustavení etnických hranic až po úplnou obnovu historického Maďarského království. Maďarští političtí představitelé se nakonec rozhodli spojit se k jeho uskutečnění s Hitlerovým Německem. Důsledky tohoto rozhodnutí byly pro Maďarsko strašlivé.

Hitler vyšel Maďarům v jejich revizních požadavcích vstříc, a to nad rámec připojení etnicky maďarských oblastí: Maďarsko se postupně rozrostlo o území, které dnes náleží jižnímu a jihovýchodnímu Slovensku, o Podkarpatskou Rus, severní Sedmihradsko, Vojvodinu a malá území dnešního Chorvatska a Slovinska. Za to si Hitler vynutil maďarskou činnou účast na svém válečném dobrodružství včetně nevyprovokovaného napadení sovětského Ruska, kde špatně vybavená a vyzbrojená maďarská armáda utrpěla obrovské ztráty.

Když se v roce 1943 ukázalo, že Německo neodvratně směřuje ke katastrofální porážce, začaly se vedoucí maďarské politické kruhy zabývat plány na to, jak „přeskočit“ na druhou stranu. Mohutnou zábranou jim byl nikoli bezdůvodný strach ze Stalinova Ruska. Proto zpočátku jednali tajně, prostřednictvím svých velvyslanců v neutrálních zemích, pouze se západními spojenci. Tyto pokusy nezůstaly samozřejmě Němcům utajeny. A tak v březnu 1944 vylákal Hitler Horthyho na jednání do Klessheimu v (dnešním) Rakousku a v době jeho nepřítomnosti Maďarsko okupoval. Horthy okupaci dodatečně po dubčekovsku posvětil a jmenoval premiérem Hitlerovu loutku. Opoziční strany byly zakázány, jejich čelní představitelé zatčeni a odvlečeni do koncentračních táborů. Stejný osud potkal i posledního „předokupačního“ premiéra a ministra vnitra. Do Maďarska přicestovalo asi tisíc příslušníků Gestapa a Adolf Eichmann se svým týmem. Záhy se rozjely deportace židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů.

V létě se ovšem Němci dostali do nesnází v Rumunsku, Horthy toho využil, zastavil deportace a jmenoval předsedu vlády podle svého gusta. Jeho hlavním úkolem bylo uzavřít separátní mír tentokrát už s Rusy. Na podzim proběhla tajná jednání v Moskvě, o nichž byla ovšem německá špionáž dokonale informována: a tak když 15. října 1944 Horthy v rozhlasovém projevu vyhlásil dohodu s Rusy, Němci podnikli masivní protiopatření, donutili regenta prohlášení odvolat, jmenovat premiérem fašistu Szálasiho a rezignovat. Horthy byl pak až do konce války internován v Německu, nicméně pokus o separátní mír, byť zvoraný, mu zachránil život: Stalin nežádal jeho hlavu a Horthy dožil svůj život v portugalské emigraci. Szálasi se prohlásil „národním vůdcem“ a nastolil mimořádně krvavou diktaturu, která naštěstí trvala jen několik měsíců a nezasáhla celé maďarské území (východ byl už obsazen Rusy). Během dobývání Budapešti (byla to údajně největší městská bitva druhé světové války) bylo město poničeno tak strašným způsobem, že stopy jsou viditelné dodnes. Následovala jakási zhruba tříletá mezihra polosvobody: Rusové se chovali v Maďarsku stejně jako v jiných zemích, které obsadili jako nepřátelské, to znamená strašně. Ruské okupační jednotky zůstaly v zemi až do roku 1990. Hlavním politickým orgánem v zemi byla do roku 1947 tzv. Dozorčí spojenecká komise, která byla skoro výlučně v ruských rukou, jejím předsedou byl maršál Vorošilov. Měla právo veta ve všech rozhodujících politických otázkách. Nicméně v tomto rámci mohly v Maďarsku existovat nějakou dobu i jiné politické strany než komunistická a na podzim 1945 proběhly relativně svobodné volby. Obrovského vítězství v nich dosáhla Nezávislá strana drobných hospodářů (jakási sběrná strana typu slovenské demokratické strany) – získala 57% hlasů. Protežovaní komunisté se museli spokojit pouhými 17%. Postupně se Rusům a jejich maďarským kolaborantům podařilo nekomunistické strany odbourat a sociální demokracii pozřít. Použité prostředky byly brutální a hnusné: např. generálního tajemníka Drobných hospodářů Bély Kovácse se zbavili tak, že ho zatklo NKVD (maďarské orgány nemohly, měl poslaneckou imunitu) a odvlekly do Ruska, odkud se vrátil polomrtvý až po Stalinově smrti. Následně musel ministerský předseda Ferenc Nagy emigrovat a vzdát se své funkce), a tentýž osud potkal předsedu parlamentu Bélu Vargu. Následoval stalinismus ještě o poznání krutější než ten český, protože v zemi byla po válce na rozdíl od ČSR strašná bída.

Chápu, že třeba maďarští Židé vidí ruský příjezd do Budapešti jinou optikou, než ostatní Maďaři – do slova a do písmene jim zachránil život. Ale nehledě na to: mluvit o osvobození je víc než nadsazené. Zachránit život neznamená snad ještě osvobodit.

19. února 2005