ARCHIV

Na novináře musí být přísnost

Novinář Mladé fronty Dnes Kmenta zjistil, že premiér Gross si v srpnu 1999 koupil drahý byt, na nějž si předtím nemohl vydělat. A žádal po premiérovi vysvětlení.

Premiér sdělil, že částku, které se mu nedostávalo, si vypůjčil od strýce důchodce. Ten ji zčásti naspořil, zčásti získal prodejem nemovitosti.

Bližším ohledáním se zjistilo, že strýc tu částku nemohl uvedeným způsobem získat. Nato premiér oznámil, že si ji strýc vypůjčil od blíže neurčených příbuzných.

V tu chvíli se přihlásil coby věřitel pan Rostislav Rod. Se strýcem jej pojilo to, že žili v jednom městě a strýcova manželka Roda učila na základní škole. Rod nepochybně solventní byl, získal peníze z privatizace MfD. Vyvstala ovšem otázka, jak byla tak poměrně velká půjčka (skoro milion korun) zdokumentována.

Nato se ozval další účastník transakce, předseda pidistrany „Česká pravice“ Michal Simkanič. K angažmá ve věci jej vedla národní hrdost: nemohl se dívat na to, jak premiéra trápí námezdná smečka pisálků v žoldu německých imperialistů a revanšistů. Proto od pana Roda odkoupil směnku, kterou vystavil Vik Rodovi, a zničil ji. Šlo o koupi s odloženou platností do roku 2007: to už bude Česká pravice v Poslanecké sněmovně a získá státní příspěvek za úspěšné volby. Pravděpodobnost, že se strana dostane do PS, je stejná, jako že zítra narazí do zeměkoule obří asteroid. To znamená, že s velkou pravděpodobností akcí pana Simkaniče premiér rázem zbohatl o dlužnou částku, a o obnos o něco větší (s úroky) zchudl pan Rod.

Roda a Simkaniče dostala do kontaktu mluvčí vlády paní Dušková, samozřejmě aniž by tušila, že Simkanič shání Roda kvůli směnce.

To jsou, stručně shrnuty, všechny dosavadní události kolem případu „premiérův byt“.

Ve ČSSD a v parlamentu vzniklo velké pobouření odborářského charakteru. Je třeba chránit politiky proti novinářům! (známe doby, kdy byli chráněni dokonale). Premiér hodlá Mladou frontu Dnes žalovat. Za co, není jasné, požadovali od premiéra vysvětlení ve velmi nejasné věci (viz výše). To se už zase nesmí? Předseda klubu sociální demokracie Kraus žádá změnu tiskového zákona. Mělo by jít o „návrh, který umožní, abychom všichni nemuseli skákat, jak někteří novináři pískají. Kdo z nás má dnes jistotu, že to nejsou právě novináři, kteří píší na objednávku některých mocných.“ Kdo jsou ti mocní? Říká to představitel nejsilnější parlamentní strany a zároveň nejsilnější strany vládní koalice! také ministr Dostál volá po zpřísnění volebního zákona a zároveň tvrdí, že „ani v médiích nesmí platit presumpce viny“. Co to znamená? MfD zjistila jakousi nesrovnalost a žádala vysvětlení. Proč je to presumpce viny? A co měla dělat místo toho? Dostál se též nechal slyšet, že „novinář nesmí zveřejňovat své zdroje… pokud ovšem se tohoto výsostného práva zaručujícího svobodu slova nezneužije k publikování lži.“ Kdo tu lhal (tj. vědomě psal nepravdu), a v čem? V PS se opět prosazuje skrytá koalice KSČM a ČSSD. A tak palmu vítězství si v kritice tisku odnáší samozřejmě místopředseda KSČM Filip: „Má volený a odpovědný politik právo se veřejně hájit a může se nikým nevolený, nikomu neodpovědný – kromě svého vydavatele – novinář postavit nad toho, kdo je volený a odpovědný?“ Pan Filip jen rozvíjí myšlenku, kterou kdysi vyslovil Václav Klaus. Kdo upřel panu premiérovi právo se veřejně hájit, a jak? Co znamená „postavit se nad“? Podle pana Filipa by zjevně měli být novináři voleni, nejlépe Poslaneckou sněmovnou: dodalo by jim to legitimity. Ostatně, za jeho mladých let to fungovalo podobně.

V debatě, otištěné v tomto listě, kde Jiří Pehe kladl nepříjemné otázky a Jiří Kubík je usiloval odpovědět, byla kladena váha na věcnou stránku problému. Je však třeba zmínit i stránku formální. Týká se otázek: proč zrovna teď? Proč zrovna Gross a ne třeba Topolánek? A neznamená to přímou intervenci novin do politiky? Noviny ovšem do politiky intervenují, je to jejich povinnost. Pluralita je zajištěna celkem tisku a je normální a v řádu věci, když se pravostředé noviny věnují levicovým politikům. V okamžiku před rozhodujícím sjezdem ČSSD je lépe vidět na pana Grosse než na pana Topolánka. To, zda rozvíření případu bylo legitimní, se musí hledat ne v okolnostech (komu to sklouží a komu to škodí), ale v něm samém, v jeho povaze. Viz začátek tohoto článku.

Mladá fronta Dnes 14. února 2005