ARCHIV

Jak chudý strojvůdce do neštěstí přišel

Milé děti, budu vám povídat pohádku. Je dějově velmi bohatá a čerpá hned proto hned ze tří pohádkových sujetů, přičemž jeden takřka nepozorovaně přechází do druhého. To dodává celému příběhu na mimořádné hodnověrnosti.

Žil, byl jeden mladý chudý strojvůdce. Bydlil v domečku u hlavní trati, u domečku zahrádka, na zahrádce tři rybízle, jabůňka, u plotu čtyři slunečnice. dvě slepičky, kozička na mlíčko, pejsek na hlídání a kočička, aby chytala myši. Jezdil s motoráčkem o jednom vagonu na vedlejší trase Ouholice – Výměřov, tam a zpět osm stanic. Bylo to zaměstnání poutavé asi tak, jako dělat liftboye v třípatrovém hotelu. Výnosné ještě o něco méně. Když kolem domečku uháněly mezinárodní expresy, snil o tom, jak jednou udělá štěstí ve velkém, vzdáleném světě.

Pak se na našeho strojvůdce, jak už to v pohádce bývá, usmálo štěstí. Chytil v potoce zlatou rybku a ta se zachovala standardně: když mne pustíš, prohlásila, splním ti tři přání. Strojvůdce se hluboce zamyslil a po chvíli pravil: napadají mě jen dvě. Tím líp, odvětila rybka, sem s nimi.

Přání první, povídá strojvůdce: ať jsem teď hned ministerským předsedou! Nejsi zrovna troškař, poznamenala rybka, ale budiž. A v tu ránu byl strojvůdce ministerským předsedou. A teď přání druhé: přál bych si velký byt ve velikém domě, s topením napojeným na lokální atomový reaktor a v obýváku s vodotryskem. Rybka se rozčílila: to je skoro, jako kdyby sis přál mě sežrat. Ale slib je slib, splním Ti tohle přání, věz ale, že ti štěstí nepřinese. A od té chvíle strojvůdce dělal ministerského předsedu a ve volných chvílích relaxoval v obýváku s vodotryskem.

Jenže co se nestalo: zlí a závistiví lidé se začali ptát: kdepak vzal chudý strojvůdce na byt s atomovým reaktorem a vodotryskem v obýváku? Odpovědi „dala mi ho zlatá rybka“ by sotva kdo uvěřil. Bylo třeba najít jinou. Strojvůdce přemýšlel, přemýšlel, nakonec ho to zmohlo, upadl v obýváku s vodotryskem na záda a bylo s ním zle. Tím pozvolna přecházíme do další pohádky. Slepička hledá, jak ubohému strojvůdci pomoci. První ji napadne hodný dědeček. Běží a naříká: pomoz, dědečku! Leží tam v komoře, nožky má nahoře… atp. Dědeček na to: rád pomůžu, ale chybí mi finanční krytí, jsem chudý jako kostelní myš. Slepička běží dál a potká bohatého mecenáše. Mecenáši pomoz! Leží tam v komoře, nožky má nahoře… I mecenáši se strojvedoucího zželelo a prohlásil. Budiž, profinancuji to, ale potřebuji někoho, kdo se postará o účetní doklad. Slepička běží dál a narazí na prince z pohádky. Tím se dostáváme do dalšího sujetu, ke Sněhurce, tentokrát bez trpaslíků. Princ správně pochopil, že se strojvedoucího pokouší zahubit černokněžník, žijící za devatero horami a devatero řekami, a jeho domácí přisluhovači. Účetní doklad zničil, odebral se za strojvůdcem a něžně ho políbil. Strojvůdce v tu ránu ožil – jenže ouha, princ se příliš nepodobal Arnoldu Schwarzeneggerovi, byl to obtloustlý bonviván středního věku s umolousaným knírem, připomínající vzdáleně nebožtíka Júlia Satinského. A z takového polibku samé štěstí nekouká.

Takže se vracíme zpátky do pohádky o zlaté rybce: strojvůdce se sice probudil, ale v kanafasu v domečku u trati. Už nebyl ani ministerským předsedou, ani nevlastnil byt s atomovým reaktorem a vodotryskem v obýváku. Zazvonil budík, což znamenalo, že je třeba vstávat do šichty, a pohádky byl konec.

Pohádka, jak vidno, končí optimisticky. Skutečnost často nebývá tak růžová.

12. února 2005