ARCHIV

Když není koho volit

Iniciátoři petice „Zrušme komunisty“ upozorňují na to, že komunisté nepřispěli k našemu vyrovnání s minulostí alespoň omluvou a vyjádřením lítosti. Svatá prostoto! Komunistům přece nejde o nějaké „vyrovnání s minulostí“ (ať už ta fráze znamená cokoli), ale o vlastní politickou budoucnost, a v tomto ohledu dobře vědí, že by pro ně nějaká lítost či omluva byla naprosto sebevražedná – alespoň v tuto chvíli.

Zhruba totéž platí i o změně jejich názvu. Je samozřejmě možná odhlasovat zákon, který jakoukoli zmínku o komunismu v názvech našich stran zakáže. Komunisté se snadno přejmenují a nijak jim to neublíží. Jejich voliči budou dobře vědět, že ke změně názvu nedošlo dobrovolně, a to jim zcela postačí: budou se moci spolehnout, že ve straně XYZ jsou i nadále staří dobří komunisté; budou jim tak ostatně stále říkat – a budou jim tak říkat i autoři dnešní ušlechtilé petice.

Senátor Štětina, jeden z prvních signatářů, prohlásil cosi v tom smyslu, že chce KSČM přimět k přeměně v moderní levicovou stranu. Pan senátor může být naprosto klidný. Bude-li po něčem takovém poptávka, komunisté se v „moderní levicovou stranu“ přemění i bez něj. V tuto chvíli by však museli být blázni. Sluší se ovšem zdůraznit, že společenská podpora komunistického programu za posledních patnáct let nijak výrazně nevzrostla, leda opticky, v důsledku klesající volební účasti. Hned při prvních (1990) a tím spíše při druhých (1992) polistopadových volbách bylo zřejmé, že těch, kteří o žádnou svobodu nestojí, je nezanedbatelné množství.

Martin Vopěnka nedávno správně připomněl, že většina národa by se i za normalizace bohatě spokojila s nějakou gorbačovskou perestrojkou. Klausův „bankovní“ socialismus s lidskou tváří – tedy ona „privatizace všeho možného, jenom ne bank“, jak později výstižně napsal Petr Pithart – byl produktem, který přesně odpovídal této většinové objednávce; kdo chtěl tehdy v politice uspět, nemohl jít jinudy. Vedle toho zde ovšem byla a je ještě početná menšina, která žádnou lidskou tvář nevyžaduje a které normalizace vyhovovala i bez nějakých perestrojek. Dost hlasů na to, aby je někdo nechal jen tak ležet na ulici. Zvolte mě, říká jim Grebeníček, a budete moci dál žít „své obyčejné životy“; Marxovým „rozvojem lidských sil“ už raději nikoho neunavuje.

Jakákoli zákonem vynucená změna názvu naši politickou scénu nijak nezkultivuje. A přece by se pro zlepšení poměrů dalo ledacos udělat, stačila by jen trocha velkorysosti. Příznačné bylo v této souvislosti Havlovo hodnocení posledních sněmovních voleb: tyto volby (2002) údajně „ukázaly, že vedle těch, pro něž je politika především účelovým manévrováním ve sféře moci a moc sama jen kořistí k rozdělení, mohou v ní působit i lidé otevření, ochotní naslouchat jiným, zkrátka ti, kteří vracejí správě věcí veřejných její nejvlastnější smysl. A to nám dává novou naději“. Neuvěřitelné! Jak načerpat novou naději z voleb, jejichž výsledek byl zdaleka nejhorší v celém polistopadovém období? Všichni tenkrát tratili – všichni s výjimkou komunistů, kteří počet svých poslaneckých mandátů téměř zdvojnásobili. V čem tedy spočíval onen návrat smyslu ve správu věcí veřejných? Havlovi zjevně stačilo ke štěstí, že Klaus tehdy skončil až druhý: to byla ta „nová naděje“. Jsme na tom opravdu tak špatně, že si dokážeme pochvalovat posílení komunistů, hlavně když jde ruku v ruce s nezdarem některého z našich soků? V tom případě si jejich vládu zasloužíme nejméně na dvě další generace.

Ještě větší malichernost předvedli nedávno výrobci sloganu „Není koho volit!“, jednoho z nejhloupějších hesel, jaká tu po Listopadu zazněla. Který z dnešních rušitelů KSČM takovou nehoráznost veřejně odsoudil? Autoři současné petice přece pamatují na časy, kdy zde opravdu nebylo koho volit; tehdy by nám existence jakékoli alternativy – a to třebas i v podobě té nejhorší (pořadí ať si určí každý sám) současné parlamentní „nekomunistické“ strany – připadala jako nezasloužené štěstí. Pro ty, kdo „nemají koho volit", jsou takovým nezaslouženým štěstím i dnešní ne právě utěšené poměry.

Komunistům ovšem žene takovýto postoj vodu na jejich mlýn. Nemáte koho volit? Tak nikoho nevolte: my máme své jisté, a když zůstanete doma, zbude toho na nás ještě víc.

Jinými slovy: vždycky je koho volit - a to by platilo i v případě, pokud by zde žádná KSČM neexistovala. Vždycky je koho volit. Objeví-li se petice s tímto názvem, budu mezi prvními, kdo ji podepíše.

Martin Vrba