ARCHIV

Nepříjemnost v sousedství

Po sérii Jobových zvěstí najednou zasvitlo a evropské hlavy zarazilo překvapení, že primitivnímu kovbojovi Bushovi by se něco mohlo podařit. Vzdor přesvědčení expertů prognostiků, volby v Iráku se uskutečnily. Proběhly s větší účastí než v Americe či České republice, kde nehrozí žádný al-Zarkáví, sadistický prosazovatel Allahovy vůle, doslovný hrdlořez vlastní rukou. Pohrozil každou hlavu uříznout a ono ne.

Západoevropští demokraté, zejména ve Francii, předem přesvědčeni o fiasku tak quijotického experimentu, jsou celí nesví. Však si připomeňme jejich důslednou snahu podemílat jakékoliv iniciativy Washingtonu: nátlak ministra zahraničních věcí a též básníka Dominique de Villepina na členy Rady bezpečnosti nepodpořit americký návrh konečně něco smysluplného podniknout proti Saddámově opětovnému pohrdání údajně závaznými rezolucemi. Když k válce přece jen došlo bez požehnání OSN, Villepin odmítl odpovědět na otázku, zda si přeje vítězství svého spojence v NATO nebo iráckého mordýře, který připravil o život rekordní množství vesměs muslimských Iráčanů. Prezident Jacques Chirac se přece vyjadřoval o Saddámovi, v čele režimu Francii hospodářsky tolik prospěšném, jako o příteli z nejbližších.

Condoleezza Rice, převzavší úřad miniterstva zahraničních věcí po Colinu Powellovi (který Villepina jen obtížně snášel) formulovala doporučení na adresu pseudospojenců: Rusům prominout, Němce ignorovat, Francii potrestat. Chirac poslal Bushovi vlastní rukou psanou gratulaci k jeho překvapivému a nikterak vítanému znovuzvolení. V těchto dnech probíhají iniciativy onoho mending of fences , které se snad aspoň částečně mohou povést.

Rovněž zájmům lidí dobré vůle prospěl vítaný skon mnohonásobně nevábného Jásira Arafata, dlouhodobé to překážky k přijatelnému vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Stejně jako v iráckém případě, ani zde není záruka úspěchu, ale aspoň se pokročilo pozitivním směrem, dřív v nedohlednu.

Potěšení z takových nadějí aby ale hatil vývin událostí v jihoamerické Venezuele. Už delší dobu se zajímám o počínání tamějšího prezidenta Hugo Cháveze. Můj přítel, donedávna velvyslanec v Caracasu ( zde ho nejmenuji, poněvadž nadále velvyslancuje v jiné zemi) mě zásoboval informacemi o transformaci tamějšího demokratického počínání, nepříjemně již připomínajícího naši situaci před únorem a po únoru roku 1948 –vyvlastňování, vyhazování, zastrašování, špiclování. Když tento diplomat na recepci v kroužku svých důvěryhodných přátel utrousil cosi nelichotivého o Chávezovi, ten se to promptně dozvěděl a jeho estébáci v ulicích Caracasu zareagovali palbou směrem k prostořekému velvyslanci, varovné kulky uvízly na automobilu s diplomatickou imunitou.

Načež nám na scénu přichází bývalý americký prezident James Earl Carter, světu se ale prezentující jako pouhý „Jimmy.“ Hodnocení tohoto 39. prezidenta jsem radikálně změnil, totiž od velmi pozitivního k tuze negativnímu. Začalo to už téměř před třiceti lety, během volební kampaně v roce 1976, v soutěži mezi Geraldem R. Fordem, který se do Bílého domu dostal po Nixonově rezignaci, a Forda usiloval vystrnadit tento Carter, bývalý guvernér jižanského státu Georgia, bývalý námořní důstojník a též farmář pěstující burské oříšky.

Tehdy v televizním interview Ford udělal bizární a jak se pak ukázalo, fatální kopanec svým prohlášením, že Polsko je svobodná země. A tuto nehoráznost na opakovanou otázku novináře potvrdil. Čímž volby byly předem téměř vyřešeny –však v Americe máme miliony voličů polského původu. (Posléze konzervativní publicista –tuším, že to byl William F.Buckley – přirovnal Fordův kolosální lapsus k situaci, kdy v příjemném kultivovaném prostředí před plápolajícím krbem ve fotelu si hoví hostitel a proti němu na pohovce naprogramovaný homunkulus. Zasvěceně rozebírají nuance Heideggerovy filozofie, když najednou dojde ke zkratu a homunkulus chňapne a zakousne před krbem si hovící psisko. Polsko v roce 1976 bylo svobodnou zemí.)

Druhým důvodem, proč tehdy fandit Carterovi bylo jeho jmenování Zbigniewa Brzezinského do významného funkce poradce ve věcech národní bezpečnosti (National Security Adviser). Mimořádně znalý a inteligentní Brzezinski byl můj učitel na Kolumbijské univerzitě, mentor a vlastně i idol – a teď tedy správný člověk na správném místě.

Ale ne v roli dostatečné váhy, jak se ukázalo. Ministrem zahraniční se stal idealistický měkkýš Cyrus R.Vance, který o záměrech a psychologii sovětských vládců neměl ponětí. Byla to doba postvietnamské a postwatergateské kocoviny, vracel se duch bývalého senátora Williama Fulbrighta (jeho vychvalování sovětské ústavy například). V Carterově vidění světa byla Amerika zásadně nemravná a tudíž nemravní byli i její spojenci, přátelé. Ctnostní státníci aby usilovali o sympatie svých nepřátel, jich si vážit a respektovat. Kvetla détente, komunistické balamucení v Helsinkách, Carterovy líbance s Brežněvem, horor se záběry jejich dotýkajících se rtů.

Načež mezinárodní panorama obohatil svým příchodem středověký ajatoláh Chomejní. Přepad americké ambasády, zajetí diplomatů, mimořádně závažné porušení mezinárodního práva, legitimní to casus belli. A Carter, hlava údajně nejmocnějšího státu na světě, místo aby vydal ultimátum a po jeho vypršení vojensky udeřil, vydal národu prohlášení se slibem, že se bude modlit, v očekávání mírumilovného vyřešení krizové situace.

S tak značnou potupou národa se naštěstí blížil konec Carterova volebního období. Objevil se Ronald Reagan, s ním i návrat sebedůvěry, rehabilitace patriotismu, změna k o hodně lepšímu, která pak kulminovala rozpadem komunismu a sovětské říše.

Odstrčený, voličskou nepřízní potupený Carter se jako privátní osoba pustil do aktivit v roli mírotvůrce, rádoby řešitele všemožných konfliktů. Role prezidenta byla už mimo dosah, a tak se jeho značnou ambicí stalo získání Nobelovy ceny míru. Chtěl být americkou Matkou Terezou – což se mu nakonec přece jen povedlo. V roce 1982 v Atlantě založený institut, nesoucí jeho jméno, se pustil do výzkumu a podpory hodně pokrokových aktivit, zejména v jihoamerické oblasti. Značných sympatií se dostalo Sandinistům v Nikaragui, prozpěvujícím stranický hymnus o Yankee imperialistech, nepřátelích lidstva. Carter pilně jezdil po světě, někdy sám nebo jako člen delegace, pozorovatel či vyhodnocovatel situace. Někdy nepozván, z vlastní iniciativy se snažil zasahovat, ne vždy k prospěchu věci. Například v devatesátých letech, v době prezidenta Clintona, zkomplikoval vyjednávání s obtížnými severokorejskými komunisty, s výsledkem, že Carter, příslušník téže politické strany jako Clinton, přestal být v Bílém domě vítanou osobou. A vítán Bushem tam teď rozhodně není.

Bohužel, Carter nadále nezahálí. Mortimer B. Zuckerman, šéfredaktor významného týdeníku U.S.News & World Report, čtenáře seznamuje (14.2.2005) s nejčerstvějšími aktivitami ve prospěch Hugo Cháveze, důvěrného přítele Fidela Castra, a značně méně pak ve prospěch Spojených států. Však Venezuela není pominutelná banánová republika, ale důležitý vývozce ropy, který po rozpadu Sovětského svazu a konci podpůrných dodávek drží kubánský režim nad vodou. Castro se revanšuje dodávkami armádních a policejních kádrů , uplatňujících bohaté zkušenosti při přestavbě, čístkách a příslušné ideologické reorientaci. Ve Venezuele za předchozích režimů získalo azyl odhadem třicet tisíc uprchlíků z Castrova ráje. Teď jim hrozí nedobrovolný návrat. Chávez přepsal ústavu ke své potřebě a úspěšně přiskrcuje zbylá nezávislá media. Skupina významných osobností jako senátor John McCain, Madeleine Albrigtová a též Václav Havel, poslala Chávezovi dopis, vyjádřivší concern („starost, znepokojení“), že jeho počiny jsou vážnou hrozbou demokracii.

Ve Venezuele došlo k iniciativě zbavit se tohoto demokracii ohrožujícího prezidenta . A Carter poslal své lidi dohlédnout na průběh vyjádření vůle lidu. Chávezem kontrolovaný Národní volební výbor zabránil svobodný přístup všem pozorovatelům. Pro Carterovu expedici vybral předem dohodnutých 192 volebních uren, jejichž počet se ale zredukoval na 76, z nichž se pozorovatelé směli seznámit s obsahem pouhých 26. Dva profesoři (Harvard, M.I.T.) vydali zprávu, že z 99 procent byly tyto volby podvod. Zato Carter vydal zprávu, potvrzující a velebící Chávezovo vítězství. A tohohle baptistického svatouška Cartera jsem kdysi volil!

Přibývají tisíce poradců z Kuby a desetisíce mládeže z Venezuely odjíždějí na ideologické školení k Fidelovi.

Ota Ulč