ARCHIV

Nejde ani tak o srpy a kladiva

V Bruselu se zrodila iniciativa zakázat na celém území Evropské unie používání nacistických symbolů. Někteří europoslanci postkomunistických zemí (Maďaři, Litevci, přidala se i ODS) na to reagovali požadavkem rozšířit zákaz i na symboly komunistické. Jako největší radikálové se projevili Estonci: žádají zákaz rudé pěticípé hvězdy, srpu, kladiva a rudého praporu. Pokud by uspěli, dostane se S. K. Slávia (pokud ještě používá tradiční dresy) do nesnází.

Otcové z Evropské komise reagují rozšafně. „Komisař pro justici, svobodu a bezpečnost“ Franco Frattini si je vědom bolesti a utrpení, které způsobily komunistické režimy, a proto se nebrání politické debatě. Toto však není ten správný kontext,v němž by se mělo jednat o zákaz komunistických symbolů. Na rozdíl od nich jsou nacistické emblémy stále spjaty s nenávistí vůči cizincům a skupinám obyvatel.

Na Frattiniho vyjádření jsou zajímavé dvě věci: jednak rozlišuje komunismus a nacismus co do stupně nebezpečnosti, jednak mluví zároveň o symbolech „komunistických“ a „sovětských“.

Komunistické symboly se skvějí například při různých antiglobalizačních kraválech, jeden z nich jsme před pár lety zažili i v Praze. Nesou se v duchu nenávisti k imperialistům, hlavně a americkým, a všeobecně „bohatcům“ (velmi proměnlivá skupina obyvatelstva). Nenávist ústí do násilí solidních rozměrů. Protesty proti globalizaci mají přitom podobný potenciál jako protesty proti tomu, že voda teče s kopce. Dá se s tím těžko něco dělat, ale je to vhodná záminka k tomu něco rozmlátit nebo pár lidí pozabíjet. Zatím šlo spíš o to první.

Slovo „sovětský“ se pojí s ideologií ruského imperialismu ve 20. století. Je se západoevropskými formami komunismu příbuzná: obě potvory mají společné předky. Rusko se k jejím symbolům potichu vrací (viz např. melodie sovětské, nyní i ruské hymny). Prostý ruský člověk melancholicky vzpomíná na doby, kdy „před námi západní politici lezli po břiše“.

Symboly (komunistické i nacistické) zplodily nacistická a komunistická ideologie během toho, jak se realizovaly v praxi. Představa, že proces může fungovat i naopak, tj. že užívání symbolů vyvolají k životu ideologii a ta se začne uskutečňovat, má něco společného s vírou ve strašidla. Obě ideologie jsou prakticky mrtvé, aspoň v té formě, jak jsme jen poznali. Pokud ovšem chce EU mermomocí zakázat jedny symboly, musí nutně zakázat i ty druhé. Přitom zakazování je projev slabosti a vzbuzuje zájem o to, co je zakazováno. Anebo nezakazovat nic – respektive zakázat až pokusy o uskutečnění zrůdných ideologií.

Čím nás ale oslovuje pan komisař Frattini? Hlavní starostí EU je chránit cizince a „skupiny obyvatelstva“. Obyvatelé postkomunistických zemí už cizinci nejsou (i když různá omezení např. volného pohybu pracovních sil napovídají, že se ještě úplně nezdomestikovali), a musí se tedy spokojit s tím, že se s nimi povede „politická debata“. Evropa má zjevně daleko větší strach z různých xenofobních hnutí, které by ji rády bránily nedovolenými prostředky (Haider, Le Pen), než z těch, kteří přicházejí a přímo a poctivě říkají: jde nám o to tě zničit. Navíc je tu historická zkušenost, která nám na východě chybí: s nacismem bojovali Západoevropané spolu s Rusy na život a na smrt. Studená válka pro ně žádnou válkou na život a na smrt nebyla, navíc brzy přerostla v „mírové soužití“ a nakonec v „détente“. Rusové se ve své komunistické epoše osvědčili jako vhodný sparingpartner pro mírové soutěžení „dvou společenských systémů“.

Lidé ze střední a východní Evropy mají z ruského komunismu většinou strach. Není to ani tak strach z ideologie, jako z případné obnovy imperialistických ambic Ruska. Nic nenasvědčuje tomu, že by se ruská veřejnost jako celek ze své minulosti opravdu poučila. A poučila se západní Evropa? Hlavní nebezpečí je nacismus. S Ruskem se dohodneme. Evropskou unii stále víc ovládá Francie, už čtyřicet let frustrovaná ztrátou velmocenského postavení, a pacifistické Německo, které vyvodilo ze své minulosti podivné závěry. A řadový člověk se těžko brání pocitu, že kdyby zase došlo na lámání chleba, prodají nás Putinovi nebo ještě spíš nějakému jeho nástupci se stejnou nonšalancí, jako nás prodali před válkou Hitlerovi.

6. ledna 2005