ARCHIV

Lotyšské problémy s ruským vítězstvím

K šedesátému výročí vítězství ve druhé světové válce chystají v Moskvě velkolepé oslavy za účasti nejvyšších představitelů mnoha zemí světa.

Ukazuje se, že ne každý se do Moskvy těší stejně jako pan prezident Klaus. Pozvání dostaly i hlavy pobaltských států. Zatímco v Litvě a Estonsku vyvolalo, jak se zdá, šok a jistou bezradnost, rozhodla se prezidentka Lotyšské republiky Viara Vike-Freibergová, že do ruské metropole pojede, aby vysvětlila, co pro její zemi ruské vítězství znamenalo (viz její prohlášení v tomto čísle Událostí). Následovala ublížená a dotčená ruská reakce.

Tu je třeba říci: pohled na úlohu Stalinova „SSSR“ ve válce se v Evropě směrem, od západu na východ mění. Pro západní Evropu a USA to byl a je významný spojenec, který přispěl k porážce nebezpečného protivníka. V našem případě sice ukončil nacistický teror, odměnu si však i s nekřesťanskými úroky vybral tím, že ČSR na pětačtyřicet let zařadil mezi své kolonie. A když jdeme ještě dál, do Pobaltí, je situace zase úplně jiná: Rusové nejdřív po dohodě s Hitlerem baltské státy neuvěřitelně drzým a surovým způsobem anektovali, a totéž zopakovali za bezmocné asistence spojenců na konci války.

Z baltské perspektivy vypadá ruské pozvání tak, jako když nějaký rabiát zve k lyrické vzpomínce na jakýsi divoký mejdan dívku, kterou v jeho průběhu opakovaně znásilnil.

Jistě: dnešní Rusko není totéž, co Stalinova tyranie. Ale když se po demokratickém Německu dodnes žádá, aby se hlásilo ke spoluzodpovědnosti za nacistická zvěrstva, měli by se i Rusové na politické úrovni trochu zabývat touhle minulostí. Nikdo taky Rusům nebere právo slavit zasloužené vítězství. Aby však jejich radost mohli upřímně sdílet i Lotyši, Litevci a Estonci, je třeba ještě něco malinko doříci. Jak vypadá takové dovysvětlení na způsob dnešní ruské vlády, o tom podává pěkný doklad návrh společné politické deklarace, který předložil Lotyšům loni v prosinci ministr Lavrov s tím, že by měla být podepsána 10. května t.r. Na téma společná minulost se v něm praví: „Strany konstatují, že národy Ruska a Lotyšska žily jako dávní sousedé během dvou a půl století, sdílejíce radosti i strasti… Osudy mnoha tisíců Rusů a Lotyšů se proplétaly během společného pobývání v jednotném státě. (Proplétání vypadalo mj. tak, že ve dvou velkých deportačních vlnách, v roce 1941 a 1949, bylo do gulagu a na Sibiř vyhnáno přes 3% obyvatel předválečného Lotyšska, bd) Národy obou zemí se mohly rozejít v míru, bez násilí a konfliktů, když se rozhodly vytvořit suverénní státy. (Při rozchodu se střílelo: speciální ruské jednotky mají v Rize na svědomí několik lidských životů, bd). Vyjadřujíce hlubokou soustrast obětem sociálních otřesů a válek(!), Ruská federace a Lotyšská republika považují za důležité, aby vědci obou zemí pokračovali v práci na všestranném studiu událostí společné minulosti, přičemž předpokládají, že historické události nesmějí… zatěžovat postupný rozvoj vztahů mezi oběma zeměmi.“ Tedy: tlustá čára za minulostí, kterou pohřbíme do příšeří vědeckých kabinetů.

Naši profesionální rusofilové možná namítnou, že i na lotyšské straně jsou jakési resty. Jistě, jenže za prvé: je nutno je přinejmenším pronásobit 1/80 (poměr velikosti obou společenství), a za druhé: jak osvobodivě by zapůsobilo, kdyby ten silnější vystoupil jako první a poctivě vyznal: zhřešil jsem, pravoslavní, a bez vytáček to přiznávám!

Ruské ministerstvo zahraničí ve své dotčené reakci sděluje: „Je opravdu těžké předpokládat, že odmítnutí účasti na oslavách… by někdo v evropských zemích přijal s pochopením.“ Bohorovná samozřejmost tohoto předpokladu svádí k závěru, že kdyby drzost nadnášela, plula by dnes – díky svým politickým představitelům – Ruská federace vysoko v oblacích, podobna bájnému ostrovu Laputa ze Swiftových Gulliverových cest.

Mladá fronta Dnes 8. února 2005