ARCHIV

Dvojí odkaz velkého klauna

I bez kulatých výročí a jen tak sám pro sebe si kdokoli může připomenout některé z Werichových výrazných gest (nejlépe má-li po ruce klobouk), zazpívat si kus nějaké Ježkovy písničky (Potkám najádu, / povídá: Já du za tebou...) nebo zalistovat v pohádkové knížce Fimfárum (Jak se mužík vzdaloval, i písnička mizela v dáli, les ji zabalil do tichého šumu.) Spatřuji v tom více smyslu než v rozvíjení všemožných úvah o fenoménu V + W. Minulý týden se však na nás takové úvahy hrnuly ze všech stran, a člověk každou chvíli zjišťoval, že i jemu se začínají honit hlavou: nejspíš to ke kulatým výročím patří.

Připomenu jen pro pořádek, že celé politické angažmá Osvobozeného divadla vycházelo z jednoho základního omylu, totiž z předpokladu, že „plebejci“, „nuzáci“, zkrátka sociálně slabší vrstvy obyvatelstva, stojí na správné straně barikády v boji proti diktátorům. Kdo by to však po nich mohl chtít? Zvedá-li hlavu diktatura, která slibuje sebrat všechno všem, proč by proti ní měli hnout prstem ti, kteří nemají co ztratit, nebo si to alespoň myslí? Takoví si vlastně v „nových poměrech“ mohou relativně polepšit – a nejspíš to vědí. Voskovcova a Werichova nechuť vůči měšťákům jim bránila vidět, že právě měšťáci většinou o žádnou diktaturu nestojí, nikoli snad z lásky k abstraktní „svobodě vůbec“, ale z potřeby „svobody volby“, která je podmínkou každé spekulace a která umožňuje bohatnout obchodem.

Pak jsou tu Werichovy nešťastné řeči o tom, že tam a tam nebo s tím a s tím byla „ukrutná sranda“, ba dokonce hlásání takové srandy jako životního programu: ve své pošetilé budovatelské písni (a čert už vem ono naivní „všichni všechno všechněm“, kterému se dnes každý leda útrpně zasměje) výslovně požaduje „stroje na práci, / a práci bez boje, / po práci legraci.“ Po seznámení s takto smělými plány si mnohý posluchač může pomyslet, že s Werichem zase tak velká legrace nebyla, jakkoli se s posláním písně v daném bodě beze zbytku ztotožní. Co jiného nabízí naše nejsledovanější televizní stanice nežli svět redukovaný na práci a zábavu? Máte-li po práci, usedněte k našemu zábavnému pořadu! Werich je tak jakýmsi patronem tohoto životního stylu, třebaže sám se na takové hrůze, jakou je „zábavný pořad“, nikdy nepodílel.

Ale mohou se na něj odvolávat i ti, kterým je velkovýroba zábavy z duše protivná. V jednom z posledních rozhovorů odmítl Werich vyprávět „nějakou veselou příhodu z natáčení“. Pravil, že když se veselá příhoda vypráví, nebývá už zpravidla veselá: zbude z ní jen příhoda. K tomuto (zajisté pravdivému) postřehu musíme ještě připočíst, že to byl velký recesista a improvizátor. Nikdy ho nepřestávalo bavit odhalovat komično, jaké nabízí téměř jakákoli situace, jakékoli právě vyřčené slovo. Nikdo po něm nemohl chtít, aby „dělal zábavu“ nabízením hotových výrobků: tady máte něco pro zasmání.

Klaun tu zajisté není od toho, aby šířil nějaký „světový názor“, a dokonce ani od toho, aby vyprávěl „veselé příhody“ a „dělal legraci“. Posláním klauna je přinášet radost, a ta může být i velmi tichá. Je radost, která nechává bránici na pokoji, neboť je druhem dojetí. Takovou dovedou rozdávat jen velcí klauni – a Werich to uměl jako málokdo.

Trochu neprávem bývá Werich spojován s tzv. antichartou, třebaže mnohem poučnější je zmínit se o něm v souvislosti se samotnou Chartou 77. Při jejím zrodu se s Werichem počítalo jako s jedním z prvních signatářů, a Werich se tehdy pokusil iniciátorům vysvětlit, že takováto akce nikam nepovede. Bohužel marně. První chartisté šli do věci s vidinou rychlého úspěchu, a Werichova skepse je nedokázala odradit. Zůstává tak skutečností, že starý, vyčerpaný a vlastně umírající Werich měl pořád ještě více rozumu než všichni budoucí bojovníci za lidská práva dohromady.

Tím ošemetnější je jakkoli odsuzovat jeho účast na prorežimní akci v Národním divadle, zvláště byla-li namístě obava, že už mu režim neumožní setkat se s jeho životním blížencem.

Celoživotní přátelství Voskovce a Wericha je jedním z nejpodivnějších příběhů dvacátého století, a žádná hra na poslední spasitele národa nikdy nestála za jejich jediné setkání. Werich se nemusel bát ani o život ani o práci, a přesto si (možná jako jediný) nemusel při podpisu anticharty nic vyčítat. Měl sice strach z příštího (protože nejspíš posledního) setkání s Voskovcem, zároveň se však obával jistoty, že už ho nikdy neuvidí.

Může být národní modla citlivým a zranitelným člověkem? Snad může. Ale velký klaun jím být musí.

Martin Vrba