ARCHIV

Případné proměny nepředstavitelného v realitu

Obdržel jsem z Washingtonu e-mail od amerického přítele, veterána tajných služeb a nadále zdroje zajímavých informací. Tentokrát upozorňoval na osobu jménem Dr. Jack Wheeler, tvůrce webové stránky s reputací „oázy pro racionální konzervativce,“ zabývající se zpravodajskými tématy

Získaná novinka ale nevypadala ani trošku racionálně. Začala otázkou, proč po víc než třech letech nedošlo k opakování teroristického útoku na území Ameriky, a končila odpovědí, že Usáma bin Ládin a jeho fanatici z Al-Kajdy zchladili svůj zájem pod pohrůžkou odvety nukleárně zasáhnout a rozprášit Mekku, nejsvatější místo islámu.

„Co tohle je za kravinu!“ byla má první reakce, než jsem začal uvažovat směrem k doporučení Jamese Bonda „Never say never“ – předem automaticky nevylučovat jakoukoliv alternativu. Lépe si napřed položit otázku, proč se v USA od 11. září 2001 nic zkázonosného nepřihodilo. Měli jsme prozatím tak značné štěstí nebo že by islámští teroristé byli takoví neumětelové? Vždyť americká hranice má neprodyšnost ementálského sýra, ročně sem dorazí odhadovaný počet tří milionů ilegálů, nemáme tu občanské legitimace, vůbec žádný systém jednotné identifikace, a obhájci záruk občanských práv znemožňují proti teroristům úspěšně zakročovat.

Je tu ve hře nějaká konspirace? Jak známo, její předností, ne-li přímo půvabem, je její nevyvratitelnost a pro přemnoho lidí zdaleka míň důležité je její nedokazatelnost.

Lze se poučit v historii, ověřit si, že nepředstavitelné se stane někdy až apokalyptickou skutečností. Hitler psal svůj scénář a svět křiklouna s chaplinovským knírkem nebral vážně. V roce 1998 Usáma bin Ládin vyhlásil válku Americe, symbolu veškerého zla západní civilizace, a vyzval do boje zabít všechny Američany včetně nemluvňat, k potěše Alláha. Tehdy málokdo hrozbu zaznamenal, po 11.9.2001 pozornosti však notně přibylo.

Dočetl jsem se, že v době studené války za Reaganova prezidentování, kdy Bill Casey šéfoval CIA, v tamějších kuloárech se na přetřes dostal nápad vyslat letadlo se sovětským označením, jež by z výšin svrhlo několik prasat na Mekku, na náměstí, kde je kaba, to nejposvátnější, co islám má. A nebezpečí eventuality arabsko-sovětského přátelství by bylo bezpečně odvráceno.

Nápad ovšem pouze zůstal nápadem. Co tedy tato nukleární alternativa? Na otázku lze odpovědět odkazem na obrovskou výhodu islámských teroristů: naše adresa je známa, jejich není. Adresa Mekky ale známa je, tam ročně putují miliony věřících uskutečnit onen háž, aspoň jednou v životě, a výkon permanentně dávat na vědomí okolí (v Indii jsem často vídal muslimy s plnovousem, na zeleno zbarveným, a rozhodně to nebyli Irčané v den svatého Patricka). Oním směrem pětkrát denně padat na kolena, hlavou se dotýkat země či podlahy – a to že by se pak mělo konat ve směru radioaktivního spáleniště?

Taková představa se stává Achilovou patou, Damoklovým mečem nad hlavou sebezakalenejšího fanatika. Jestliže Arabové něco respektují, je to síla plus ochota ji použít. Tak nečinil světec Carter ani prostopášný Clinton, ale třeba by jinak zareagoval texaský kovboj Bush.

V kontextu takového uvažování, onen nápad s jadernou návštěvou Mekky pak pozbývá své nesmyslnosti. Záměrem přece není nukleárně tam bouchnout, rozpoutat takovou zkázu, ale prezentovanou hrozbou tlumit fanatiky v nepřátelských řadách. To aby pacifikovalo i Usámu, krotilo jeho tužby, zálusky s realizací globálního kalifátu a jeho vlády nad celičkým světem. Připomíná to doktrinu MAD – Mutual Asssured Destruction – z dob studené války. Nabízí se námitka, že Al-Kajda je přece decentralizovaná organizace, nesnadno kontrolovatelná síť. Námitku ale devalvuje protinámitka, že závažný zásah proti USA, porovnatelný s úspěchem 11.9.2001, si přece vyžádal dlouhou dobu příprav, plánování a výdajů, což by se nedalo uskutečnit bez podpory a koordinace těch nejvyšších dirigentů v Usámově hierarchii.

Onen Dr. Jack Wheeler se zmiňuje o jiném precedentu takového Damoklova meče, uplatnitelného vzoru k inspiraci, totiž izraelské hrozby Egyptu atomově zasáhnout Asuánskou přehradu. Jejím zničením by došlo k biblické potopě Egypťanů, z nichž naprostá většina žije v povodí Nilu. Nejsem vodoměřič, početní odhady bych přenechal odborníkům. Každopádně, vztah Káhiry vůči Jeruzalému je v podstatě neagresivní, mír převládá, meč na ničí hlavu nedopadá.

Zpět ke Wheelerovi: Podvod, podvrh, provokace nebo legrace? Nemůžeme si být jisti. A nejdůležitějším zůstává skutečnost, že jisti si nejsou ani fundamentalističtí fanatici, což by je mohlo úspěšně krotit.

Ota Ulč