ARCHIV

Šedesát let po Osvětimi

Vzpomínková slavnost u příležitosti osvobození koncentračního tábora v Osvětimi ruskými vojsky byla podle českých novin původně plánována skromněji: měli se jí zúčastnit jen izraelský prezident jako symbolický zástupce těch, kteří byli v táboře povražděni, a ruský prezident, představitel osvoboditelů. Do věci se pak vložila EU,v přesněji řečeno prezident Chirac, což je skoro totéž, a výsledkem byla nesmírně okázalá akce, jaká snad dosud v Evropě nemá obdoby.

Je to na jednu stranu pochopitelné: holocaust je nejstrašnější masový zločin v dosavadních dějinách lidstva. Genocida precizně naplánovaná, prováděná skoro dokonale, s využitím všech možností tehdejší smrtící techniky. Její oběti byly vyhlédnuty podle absurdních kritérií z bezbranného civilního obyvatelstva. Taková událost má obrovskou gravitační sílu – dnešní člověk se cítí být vtažen do událostí z doby před šedesáti lety. Přitom snadno ztrácí kontakt s realitou a smysl pro míru. A tak jeden český publicista, který zvlášť vyniká uměním chytat vítr, v této souvislosti napsal: „Naše vina je jen menší a větší, ale vinní jsme téměř všichni. Neudělali jsme my, nebo naši předci dost.“ To ovšem není žádná věcná reflexe událostí, nýbrž nedůstojné a pokrytecké pseudopokání. Je pohodlné hlásit se k vinám, o nichž sami velmi dobře víme, že je neneseme (hlásit se ke skutečným vlastním vinám bolí). Zároveň to dělá dobrý dojem na okolí.

Nad velkolepou tryznou se vznáší řada otazníků, které by neměly zůstat nepovšimnuty. I v zájmu těch, kteří byli v Osvětimi zmasakrováni: nezaslouží si, aby se stali předmětem hysterie a politických hrátek. Tak například:

Německý prezident Köhler „symbolicky mlčel“. Tím dal zřetelně najevo, že dnešní SRN přijímá šarži, která jí byla v posledních šedesáti letech přidělena, roli toho, kdo je za osvětimské vraždění spoluzodpovědný. Není vyloučeno, že kdyby mluvit chtěl, nedovolili by mu to. Dnešní demokratické Německo však nezodpovídá za to, co se dělo v Osvětimi.

Senátor Wladyslaw Bartoszewski, někdejší polský vězeň tábora, a izraelský prezident Kacav prohlásili, že spojenci neudělali dost pro to, aby vraždění zastavili, ačkoli to bylo v jejich silách a měli dostatek informací. Toto hořké obvinění je nespravedlivé (podobně jako jiné takové klišé, obviňování papeže Pia XII.). Obecně vzato nikdy nikdo neudělá dost. Nicméně např. zničení tratí k táboru by znamenalo, že by tam Němci hnali své oběti pěšky (navíc trať se dá rychle opravit) a bombardování tábora by při nedokonalosti tehdejší válečné techniky mohlo snadno vést ke strašnému masakru. Tyhle výčitky jsou u obětí velkých dějinných křivd časté a pochopitelné – podobně Maďaři, Poláci a dokonce i Češi mají sklon obviňovat Západ a zvlášť USA, že neudělaly dost pro jejich osvobození z ruského jha. Je to ale věc pokřivené optiky lidí násilně zotročených a vposledku přispívá k vytváření hysterické atmosféry všeobecného obviňování.

A konečně výzva „zabraňme nové Osvětimi“, jakési neoficiální heslo celé vzpomínkové akce. Vychází z představy, že druhá světová válka vlastně dosud neskončila. Síly, které v ní byly poraženy, nejsou zničeny. Zatím jenom spí, kdykoli se mohou probudit k životu a začít znovu tam, kde před šedesáti lety přestaly. Ve skutečnosti nacismus (a taky bolševismus) se vyčerpaly. Nemohou se opakovat a opakovat se nebudou.

Prezident Putin mluvil jistě většině shromážděných z duše, když prohlásil: „Jsme povinni říci jasně a jednoznačně: jakékoli pokusy přepisovat historii, pokoušet se stavět do jedné řady oběti a katy…, jsou nemorální a neslučitelné s vědomím lidí, považujících se za Evropany.“ Víme ze zdejší skutečnosti, že to znamená zaobalený zákaz mluvit o druhé světové válce s kritickým odstupem. Tento celoevropský konsensus jen dokresluje, že ještě šedesát let po válce žijeme v situaci jakéhosi výjimečného stavu: zkoumáme pozorně a soustředěně rozloženou mrtvolu německého nacismu a jsme zaměstnáni tím, zda snad neprojevuje nějaké známky života. To paradoxně přitahuje pozornost různých primitivů: přece na tom muselo něco být, když s tím ještě dnes tak usilovně bojují!

Věc má ovšem své odpudivé, účelově politické pozadí: zatím co Chirac, Putin a EU prolévají slzy nad mrtvými v Osvětimi, dělají velmi mnoho pro to, aby vydali jejich potomky, stát Izrael a jeho občany, na pospas palestinskému a islámskému terorismu. Pod záminkou vnášení spravedlnosti do izraelsko-palestinského konfliktu (jak se to podobá rok 1938 a Mnichovu!) usilují co nejvíc ztížit Izraeli, obranu proti teroristickým útokům. A pokud snad něco může vést k novému holocaustu a k nové Osvětimi, je to tato nová, skrytá, transformovaná podoba evropského antisemitismu, pokrytecky maskovaná jako smiřování kanárků s kočkami.

Mnozí tvrdili a tvrdí, že holocaust a Osvětim jsou absolutní zlo. Tedy nejen to nejhorší, co se dosud stalo, ale vůbec nejhorší, co se stát může, něco, co nikdy nelze překonat. Nesdílím tento optimismus. Lidstvo udělalo v posledních šedesáti letech velký pokrok ve vývoji vražedných technik. Některé zbraně hromadného ničení si už dnes lidé mohou připravit skoro na koleně, a za pár let to bude ještě snadnější. Ve světě operují celé velké skupiny, které nemají vůbec žádné zábrany a disponují nejdokonalejší zbraní, jaká kdy byla vyvinuta: sebevražedným atentátníkem. Pokud bude Evropa i do budoucna upnuta na obranu před minulými nebezpečími, přičemž s těmi současnými se bude vyrovnávat po mnichovansku, může se v budoucnosti nepříliš vzdálené stát dějištěm hrůz, které si dnes ani nedovedeme představit.

Přes všechny výhrady k Putinovi je mu třeba přiznat aspoň dvě věci: nemluvil jen o minulosti, vyslovil politování nad současným antisemitismem v Rusku a upozornil, že terorismus je stejně nebezpečný jako nacismus.

Tady se ovšem mýlí: islámský terorismus je daleko nebezpečnější.

30. ledna 2005