ARCHIV

Kdy věci zajdou příliš daleko

V předvečer výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi zdůraznil izraelský premiér Ariel Šaron, že v kritickém okamžiku přátelé a dobrodinci „nehnuli ani prstem“. „Nikdo se nestaral o to, že jsou Židé zabíjeni.“ Šaron má jistě pravdu v tom, že pro záchranu nevinných životů nelze nikdy udělat dost, přesto však nelze tvrdit, že by byl osud Židů všem lhostejný, nebo že by se nikdo nesnažil pomoci v míře svých sil. Místní Židy se podařilo zachránit Dánům, jejichž země byla okupovaná Hitlerovým Německem, i Bulharům, třebaže byli součástí fašistického bloku.

Šaron měl však zjevně na mysli velmoci, protože jejich zodpovědnost před dějinami je vždy pociťována jako největší. Navzdory tomuto rozšířenému mínění připomněl Stefan Zweig ve své poslední knize, že nic není tak nebezpečné jako „velikášství malých“. Vinou malicherných vzájemných sporů se malé evropské národy staly snadnou kořistí nacistického Německa, a posléze – ale toho už se Zweig nedožil - bolševického Ruska. Své nezodpovědné chování si dodnes vzájemně vyčítají – a přitom na ně žádný z nich nedoplatil tak těžce, jako zdejší Židé.

Pro chování místních elit lze snad najít jednu polehčující okolnost: nikdo nemohl vědět, že to nakonec dojde tak daleko. Věci však obvykle nezacházejí „tak daleko“ až „nakonec“; mnohdy dojde k překročení osudových mezí zcela nepozorovaně, téměř na počátku. Když jeden z našich „mužů 28. října“ prohlásil, že sebeurčovací právo je hezká fráze, ale po vítězství Dohody rozhoduje síla, oč dál se ještě vůbec dalo zajít? Ani Mnichov nebyl nakonec ničím jiným než triumfem momentálně silnějšího.

Vítězství síly nad právem nemá vždy děsivou podobu koncentračního tábora, často přijímá formu frašky („volby“ s jedinou kandidátkou) nebo megalomanského absurdního divadla (bolševické prvomájové průvody), pokaždé je však odporné a ponižující pro všechny zúčastněné.

Bývá-li v souvislosti s „mírovým procesem“ na Blízkém východě velmi často kritizována politika – či dokonce samotná existence – Izraele, je při vzpomínce na osvobození Osvětimi případné zdůraznit, že Evropané (a Středoevropané zejména) jsou ti poslední, kdo mají na takovou kritiku právo, a mohou s ní přijít až po vyznání vlastních hříchů.

Ale i kdyby se nám do takového vyznání nechtělo: po zkušenostech dvacátého století – jehož dějiny nelze vyprávět bez Osvětimi - se už málokdo odváží dovolávat světa, v němž namísto práva rozhoduje síla.

Martin Vrba