ARCHIV

Pokus o slalom mezi dekrety

Článek Petra Placáka „Kauza Opočno a neobolševismus“ (Mladá fronta Dnes 22. 1. 2005) je typickým příkladem toho, jak zápal pro spravedlnost nadělá víc škody než užitku, když není provázen přesností a důkladností.

Placák tvrdí, že osoba, na niž se vztahovaly Benešovy dekrety, se mohla jaksi vykoupit tím, když dokázala, že se během války „chovala slušně“. „Osobám, které se nikdy neprovinily proti národům českému a slovenskému nebo trpěly pod nacistickým či fašistickým terorem, se zachovávala občanská práva včetně práv vlastnických.“

Tahle formulace ovšem vůbec neodpovídá tomu, co v dekretech skutečně stojí. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. O úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské obsahuje v § 2, odst. 1 formulaci: „Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1 (nepřiznání, respektive odnětí čs. státního občanství, bd), které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.“ Doslova stejné znění najdeme i v části I., § 1, odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. O konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Nestačilo tedy „trpět“, bylo třeba zároveň zůstat věren a nikdy se neprovinit. Tedy dokázat věrnost a nevinu, navíc ve věci mlhavě a emocionálně zformulované. První je obtížné, druhé je právně zvrácené.

To ale ještě není všechno. Dekret č. 12/1945 Sb. „O konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ obsahuje ještě daleko přísnější podmínku: v § 1, odst. 1 se praví: „Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek… nekonfiskuje.“ Utrpení se tedy v tomto případě nepočítá. Takové podmínce vyhovělo nanejvýš několik komunistů nebo komunistických agentů. Smysl byl oholit i ty, kteří by eventuelně v ČSR mohli zůstat, o veškerý majetek, což se taky podařilo. Českoslovenští občané německé národnosti si pak museli kupovat zpátky od státu vlastní chalupy (pokud jim vůbec dovolili v nich bydlet).

Placák se ovšem mýlí, když tvrdí, že Colloredo-Mansfeldovi byl jeho majetek zabaven podle dekretu č. 12. Ministerstvo zemědělství rozhodlo výnosem z 16. 12. 1948, že majetek mu v době vydání dekretu už nepatřil, a tudíž ani nemohl být zkonfiskován.

Zbývá dekret č. 5/1945 Sb. „O neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů“. Ten prohlašuje za neplatné majetkové převody, pokud byly učiněny pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Na majetek osob národnosti německé a maďarské (a tehdejší čs. úřady vycházely z toho, že Colloredo-Mansfeld je Němec) byla ovšem uvalena tzv. národní správa a dotyční mohli pouze požádat o jeho navrácení, pokud byli s to „prokázati, že byli obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky“. (I tohle je mimochodem jiná formulace, než jakou uvádí Placák). Problém je v tom, že okruh osob německé a maďarské národnosti, kteří smějí o vrácení žádat, je v dekretu vymezen takto: dělníci, rolníci, živnostníci, drobní a střední podnikatelé, úředníci, příslušníci svobodných povolání a osoby v podobném sociálním postavení. To je sociální poloha dekretů. Pro Colloredo-Mansfelda by se v ní našlo místo jen těžko.

Další zásadní Placákův omyl se týká zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Tvrdí, že nárok na restituci má občan české republiky, který ztratil majetek podle dekretů a neprovinil se proti československému státu. To ale není úplné. Podle části I., odst. 2 §2 zmíněného zákona je „oprávněnou osobou státní občan české a Slovenské federativní republiky… který ztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. … nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. … , neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. O státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb. O nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo zákona č. 34/1953, jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. … a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.“ (Podmínka trvalého pobytu byla Ústavním soudem zrušena). Občan tedy musel občanství nabýt v letech 1945 – 1953. To se v Colloredo-Mansfeldově případě nestalo.

Problém Josefa Colloredo-Mansfelda je problém člověka, jemuž byl majetek zkonfiskován Třetí říší a on byl pak Třetí říší persekvován. Poválečná ČSR konfiskaci zopakovala (či chcete-li stvrdila) a v perzekuci pokračovala. Z této hanebné skluzavky bohužel nelze uniknout žádnou dírou v Benešových dekretech. Jsou svým způsobem dokonalé.

23. ledna 2004