ARCHIV

Saddám Husajn, mnichovanství, imperialismus

Snad jen Václav Bělohradský by byl schopen napsat článek, s nímž bych nesouhlasil víc než s textem Timothy Gartona Ashe „Válka s Irákem a sezení na dvou židlích“, který v sobotu zveřejnila Mladá fronta Dnes. Podezřelá je už úvodní pasáž, v níž se autor poměrně svérázně hlásí k liberalismu: „Zatímco média bojující o přízeň diváků, posluchačů a čtenářů volají po ostře vyhraněných názorech“, Ash „nadále zůstává nepřesvědčen, že by válka skutečně měla začít, a zároveň pochybuje, že by bylo dobré, kdyby k ní nakonec nedošlo“. Tato „liberální ambivalence“, spočívající na zásadní negaci zjevně překonané floskule „vaše řeč budiž ano ano, ne ne“, připomíná proslov zahajovače Plzáka ze hry Zahradní slavnost Ashova přítele Václava Havla (podle onoho liberalistického komunisty se nemáme bát protichůdných názorů; každý z nás by měl mít takové dva až čtyři).

T. G. Ash vypočítává nejprve důvody pro válku. Většinou nejsou příliš přesvědčivé.

„Saddámův režim je jednou z nejodpornějších diktatur na této planetě“. Jsou tedy i další, stejně odporné. Nevyhneme se otázce, proč si vybíráme jako cíl útoku právě jej. Dokud ji nezodpovíme, tento důvod nestačí. Zdůvodnění, že je na rozdíl od Severní Koreje nebezpečnější svou polohou, platí při pohledu z londýnské pracovny pana Ashe. V Tokiu to asi vidí jinak.

Saddám už dvakrát napadl sousední země. Rovněž napadání sousedních zemí patří k dobrým zvyklostem členských zemí OSN. Rusové byli v minulosti nuceni pravidelně znovudobývat své kolonie (Maďarsko, ČSSR). Nikoho ani nenapadlo jim za to vyhlásit válku. OSN proti nim bojovalo papírem, protože na víc nemělo a nemá.

Saddám soustavně porušuje rezoluce OSN. To je jistě pravda, ale porušování rezolucí OSN patří k zvyklostem mnoha členských států. SSSR (viz výše) a Čína svého času nedělaly skoro nic jiného. Podle toho taky vypadala a vypadá vážnost světové organizace.

Dobytý Irák by se mohl stát katalyzátorem demokratických změn na Středním východě, tak jako kdysi západní Německo. Příští zastávkou by pak byly Saudská Arábie a Irán. Rozmach principu svobody v regionu by prý nakonec možná přivodil i změnu kontextu, v rámci něhož je nazíráno na izraelsko-palestinskou otázku – podobně, jako demokratizace východní Evropy vedla k řešení problému rozděleného Německa. Tu je třeba říci, že pan Ash má porušené historické vědomí. K řešení problému rozděleného Německa vedlo zhroucení SSSR a dobrá vůle Michaila Gorbačova. A západní Německo se nestalo demokratickým státem tím, že tam najely americké a britské tanky (a předtím ho takřka dokonale rozmlátily americké a britské bombardéry). Ne že by porážka Třetí říše nebyla důležitá: ale podstatně významnější byl smířlivý a velkorysý postoj západních mocností k Německu po válce a hlavně to, že v Německu jako v kulturně a politicky vyspělé zemi, která pouze na čas podlehla davovému šílenství, bylo na čem stavět. V případě Iráku nebo Iránu je tomu jinak. Demokracii jim jistě můžeme nabídnout; ale oni ji jednak nechtějí, jednak k ní nemají předpoklady.

A tak jako jediný přijatelný důvod z těch, které pan Ash uvádí, zbývá skutečnost, že Saddám Husajn nepochybně vlastní chemické a biologické zbraně. Ale ty vlastní také severní Korea.

Tím nemá být řečeno, že neexistují jednoznačné důvody pro útok na Irák: jsem přesvědčen, že existují. Pan Ash však uvádí jen takové, které lze velmi snadno vyvrátit.

Stejně vachrlaté je to ovšem s argumenty proti válce. Prý by bylo možné Saddáma Husajna pouze a jenom kontrolovat na základě současné kombinace principů zastrašování a blokády. Už dávno se prokázalo, že to nefunguje, Saddám Husajn má z této kombinace legraci a blokádou za něho v jeho zemi trpí jiní, jejichž vina je daleko menší, ne-li nulová. Proto překvapuje, jak pana Ashe vzrušuje skutečnost, že přes všechny kvality amerických naváděných bomb ve válce zemřou i civilisté. Pokud se Saddámovi a teroristům nechá volná ruka, zemřou statisíce, možná miliony lidí u nás i v Británii. Je totiž podstatný rozdíl mezi americkými řízenými bombami a virem černých neštovic. A naši politici jsou v první řadě povinni starat se o naše bezpečí, a ne o bezpečí iráckých civilistů.

Pan Ash tvrdí, že na rozdíl od premiéra Blaira nemá prezident Bush a jeho okolí čisté důvody. Je hezké, že přes všechny překážky, jež mu klade do cesty jeho svérázný intelekt, zůstává britským vlastencem. Uvádí motivy, které podle něho Bushe vedou, a dokonce i jejich percentuelně vyjádřenou významnost (obávám se, že Ashova procenta mají zhruba podobnou váhu jako ta, na nichž se na sklonku války dohadovali Churchill se Stalinem při vymezování „sfér vlivu“):

Bush je přesvědčen, že tažení proti Iráku bude součástí globální války proti terorismu a Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení. To je nepochybně pravda, o tom je Bush přesvědčen.

Američané jsou frustrováni z toho, že se jim nepodařilo dopadnout Usámu bin Ládina a zničit Al Kajdu. Prezident Bush mstí svého otce, jehož chtěli islámští fundamentalisté zavraždit. V obou případech jde o spekulace s výraznou příchutí pomluvy; Pan Ash nezapře pilného čtenáře Sakespearových dramat a dělá z prezidenta Bushe jakéhosi virtuálního Hamleta.

Válka pomůže Bushovi na domácí politické scéně; Bush potřebuje svrhnout Saddáma k tomu, aby mohl znovu kandidovat na prezidenta. Pokud se válka proti Iráku a Saddámovo svržení dají politicky a mravně legitimovat, není na tom vůbec nic špatného.

A konečně pokud jde o ropu: Američané ji údajně chtějí Iráku ukrást. I kdyby tomu tak bylo, je pozoruhodné, že západoevropské intelektuály ropa v rukou Saddáma Husajna vůbec nevzrušuje.

Americké důvody tedy mohou být mylné (já sám si myslím, že nejsou), ale není na nich nic nečistého.

Jeden z motivů, který pan Ash Bushovi přisuzuje, jsme zatím vynechali: je to naděje na změnu situace na středním Východě, vedoucí k dlouhodobému posílení pozice Izraele. Na Izrael má pan Ash zvlášť spadeno. Touží po změně kontextu, v rámci něhož je nazíráno na izraelsko-palestinskou otázku. A jak si tuto změnu představuje? Považoval by za prospěšnější než válku se Saddámem „projekt na svržení Šarona a Arafata za účelem dosažení izraelsko-palestinského vyrovnání. To je klasická ukázka mnichovanství: Izrael (stejně jako kdysi Československo) je při všech svých problémech a slabinách jedním z nás. Pokud si Evropa vynutí „usmíření“ mezi ním a teroristy, spáchá morální – a ovšem nejen morální - sebevraždu.

Typicky mnichovanský je i další argument pana Ashe proti válce s Irákem: „Americko-britská invaze do Iráku pravděpodobně povede ke zvýšení nebezpečí arabských teroristických útoků v Evropě a Americe.“ Pětašedesát let po Mnichovu sází pan Ash znovu na appeasement. Pravý opak je pravdou. Pokud se Amerika a Británie předvedou jako papíroví tygři, rozkvete islámský terorismus jako nikdy předtím.

A konečně je třeba se zastavit u pojmu „imperialismus“ s nímž pan Ash velmi rád operuje. Není prý dobré demokratizovat režimy středního Východu imperialistickou válkou. K imperialistické válce neodmyslitelně patří snaha vnutit tomu, proti němuž bojujeme, naše hodnoty a náš řád. Demokratizovat režimy Středního Východu není v tuto chvíli dobré vůbec, protože to je věc neobyčejně dlouhodobého úsilí, v němž hlavní roli musí hrát sami obyvatelé těchto zemí. Do říše imperialismu patří směšná a nereálná představa o demokratizaci Iráku, jenž se stane vzorem pro celý region, jmenovitě Irán a Saudskou Arábii. Imperialistická válka předpokládá ideologii. Válka, v níž nejde o nic jiného, než odvrátit smrtelné nebezpečí, které nám hrozí, je válkou obrannou a nikoli imperialistickou. Demokracie na Středním východě není v první řadě náš problém, ale problém Středního východu.

Pan Ash uzavírá svůj článek tím, že se přece nemusíme všichni za všech okolností chovat stejně, tedy dospět ke značně zjednodušenému pohledu na věc. Snažil jsem se udělat všechno proto, abych mu vyhověl a jeho značně zjednodušený pohled na svět poněkud naboural.

Události 9. února 2003