ARCHIV

Pěkná práce

Od počátku devadesátých let poskytla vláda podniku Zetor šest miliard Kč dotací. Zní to jako začátek nějaké „slovní úlohy“, je to však pouhé konstatování smutné skutečnosti. Členové nového vedení, které se Zetoru nedávno ujalo, dosáhli statisícových úspor díky několika nenáročným reorganizacím, na které přišli po jediné procházce výrobní halou. Z ministerstev ovšem do výrobních hal nikdo nedohlédne, a žádná vláda tudíž nemůže upadajícím podnikům nijak pomoct. Jedině posíláním těch miliard.

Právě tak je velice nepravděpodobné, že by kterýkoli ministr práce (ať jím bude ten nebo ten) mohl někomu - opatřit práci. V příběhu z Matoušova evangelia vypráví Ježíš o hospodáři, který jde několikrát za den na trh, pokaždé tam zahlédne nějaké „nečinně stojící“ a pošle je pracovat na svou vinici. Ministr může sotva běhat po všech tržištích, ale i kdyby někde našel nějakého nezaměstnaného, na jakou vinice jej pošle? Jakkoli je náš svět komplikovanější než ten novozákonní, nadále nabízí mnoho pracovních příležitostí jednorázových, často jednodenních, a to s tak malým časovým předstihem, že na ně nestačí reagovat žádný úřad práce, i když má o situaci mnohem lepší přehled než kterýkoli ministr.

Komunismus byl mimo jiné naivním pokusem nádenickou práci pokud možno odstranit a nahradit ji téměř stoprocentní plnou zaměstnaností. Na papíře šlo vlastně o pokus úspěšný, třebaže faktické výsledky byly velmi pochybné. Koncem šedesátých let odpověděla většina podnikových ředitelů na otázku „Co byste udělal nejdříve, kdybyste byl majitelem vašeho podniku?“ zcela jednoznačně: „Propustil bych polovinu zaměstnanců“.

Plné zaměstnanosti nelze dosáhnout nejen proto, že některé práce jsou sezónní (při bolševické stoprocentní zaměstnanosti zbývaly tyto práce na jediné „nezaměstnané“ socialistického tábora – na vojáky a studenty), ale rovněž proto, že mnoho pracovních příležitostí svým charakterem vzdoruje tomu, aby z nich bylo vytvořeno stálé pracovní místo, na které zaměstnavatel uzavírá smlouvu se zaměstnancem.

Ani v post-post-postindustriální společnosti nebudeme všichni moci být neurochirurgy, špičkovými manažery či odborníky na komunikační technologie. Stále bude existovat mnoho prací nenáročných na lidský kapitál, prací do nichž lze každého zasvětit během několika minut, které však musejí být provedeny v reálném čase. Zaměstnavateli je málo platná podepsaná smlouva, pokud mu zaměstnanec přinese neschopenku nebo pokud mu zatelefonuje, že jde příští pátek na kontrolu. Úklid komunikací, doplňování zboží v samoobsluhách nebo práci v logistických centrech nejde odsunout na později – a je proto mnohem lepší ponechat ji nádeníkům, které lze během čtyřiadvaceti hodin najmout prostřednictvím pracovních agentur. Agentury monitorují s pomocí internetu nabídku práce v nejrůznějších podnicích a nahrazují tak bezprostřední interakci mezi hospodářem a nečinně stojícími na tržišti.

Nádenický charakter je mnohdy výhodou i pro najaté pracovníky. Každá poctivá práce má sice svoji důstojnost, ne každá je však „pěkná“ v tom smyslu, že člověku umožňuje stálý vnitřní růst anebo zúročení jeho jedinečných schopností, tak, aby ji mohl vnímat jako své „povolání“ v původním významu toho slova. Práce nenáročné na lidský kapitál jsou ve většině případů stereotypní a nevděčné: málokdo by je chtěl dělat na plný úvazek, den po dni, rok po roce. Díky zprostředkujícím agenturám lze střídat nejen jednotlivé činnosti, ale i celá pracoviště.

Nádenictví je samozřejmě věcí alternativního životního stylu, většinou jde pouze o nějakou životní mezietapu, a vždy se najde mnoho těch, kterým by nevyhovovalo. V románu Pěkná práce navrhuje literární teoretička Robyn řediteli jakéhosi strojírenského podniku, že by mohl přesouvat dělníky během směny na různá pracoviště, „aby měli změnu“. Ředitel jí se značnou dávkou skepse odpovídá: „Kdyby měli natolik filipa, že by je to začalo nudit, vůbec by takovou práci nedělali.“ Pěknou práci by si měl přečíst nejen každý, kdo se chce hravou formou poučit o rozdílu mezi metaforou a metonymií, ale také každý, kdo věří na nějaké sjednocení životních stylů v příští beztřídní společnosti. (Rád se o ní zmiňuji právě nyní, neboť její autor, David Lodge - dnes už klasik románu z akademického prostředí -, se tento týden dožívá pětasedmdesáti let.)

Martin Vrba