indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

8.1.2005 - 15.1.2005

ARCHIV

Obrodný proces v ČSSD

ČSSD je strana po všech stránkách svérázná (oponenti by řekli výstřední). Souvisí to už s jejím vznikem a s členskou základnou, kterou postupně nabalila.

Vznikla mimo OF, jako jakási netotalitní opozice: v této fázi přitáhla lidi zklamané a stresované, ty, na něž se nedostalo křesel a korýtek v hnutí, které bylo údajně pro všechny,. Posléze se k nim připojili někteří bývalí koryfejové OF, kteří vycítili, že původní koncepce této organizace je ztracena, aparátu se zmocňuje pravice a jejich budoucnost je víc než nejistá: Ivan Fišera, Petr Kučera (kdo si dnes ještě vzpomene na ta jména!), Zdeněk Jičínský a ovšem Miloš Zeman. Strana se v roce 1992 s nevalným volebním výsledkem protlačila do ČNR, kde zpočátku tvořila část nevýrazné a roztříštěné opozice - až do chvíle, kdy se jejím spasitelem a sjednotitelem stal Zeman. Učinil z ní zcela zásadní, nesmiřitelnou a často dosti nevkusnou opozici vůči současnému klausovskému establishmentu, stranu útočných kverulantů, kteří jdou vládě po krku a usilují o odplatu. Díky tomuto postoji vyluxoval většinu republikánských a určitou část komunistických voličů a dosáhl po pádu Klausovy vlády a rozpadu ODS ve volbách 1998 Pyrrhova vítězství: aby mohl vytvořit vládu, musel si zajistit blahovolnou neutralitu svého největšího soupeře, v kontrastu s nímž se doposud profiloval. Strana během dalších čtyřech let ztratila na věrohodnosti a zachránil ji jen Zemanův odchod. Nové vedení uzavřelo spojenectví s Pravdou a Láskou – a protože sám Zeman svůj odchod stylizoval jako zcela dobrovolný a po dohodě, udržela si voliče „zemanovské“ a zároveň přitáhla přívržence zhroucené čtyřkoalice. Na složení členské základny strany to nemělo velký vliv. Volby s přehledem vyhrála.

Strana disponovala nepatrnou většinou v PS, komplikovanou smrtelnými konvulzemi US-DEU (ty už na štěstí ustaly, US-DEU je definitivně mrtvá). Zároveň před ní stál a stojí obrovský svod, totiž vidina pohodlné sto jedenáctičlenné většiny v otevřeném či skrytém spojenectví s komunisty. ČSSD jde od porážky k porážce, její preference neustále klesají. Nepomohla ani výměna předsedy strany a premiéra loni v létě. To musí členstvo, jehož názor na politickou situaci se formoval v době Zemanových triumfů, jakousi druhou garnituru politicky aktivních lidí (první kdysi vcuclo OF), výrazně plebejsky založenou (na schůzích se s oblibou perou) naplňovat neklidem. Pokud by se přiklonilo k „zemanovské“ koncepci tiché spolupráce s komunisty (prezident Klaus sice tvrdí, že takovou vládu nikdy nebude jmenovat, ale jeho možnosti podle ústavy nejsou neomezené), bude to znamenat velmi zásadní a nebezpečné rozhodnutí, týkající se podstatně dalšího osudu ČR. Ten je v příštích měsících zcela v rukou asi šestnácti tisíců excentriků, což lépe než cokoli jiného svědčí o kvalitách současné české demokracie.

Druhá pozoruhodná věc je současný programotvorný kvas. Zatímco dříve stála strana vždycky na nějakém jednoduchém ideovém schématu (odplata za spálenou zemi a zlodějskou privatizaci, poté ČSSD s lidskou tváří), a voliči se tedy nemuseli příliš obtěžovat četbou programových materiálů, po volbách v roce 2002 bylo čím dál tím jasnější, že sociálním demokratům něco podobně jednoduchého a výrazného chybí. „Proevropskou“ orientaci strany si sympatizanti a potenciální voliči nedovedou zatím spojit s ničím, co by se jich bezprostředně dotýkalo. V úzkosti po trojnásobné volební porážce se nyní „reformní“ vedení strany pokouší o zkřížení tradiční představy „sociální spravedlnosti“ a „sociálního státu“ (patriarchálního státu, který má přednost před občany vzhledem k tomu, že o ně otcovsky pečuje), s některými prvky vypůjčenými z programu středopravých stran (a samozřejmě výrazně přistřiženými): snížení přímých daní, částečné zpoplatnění zdravotnictví („nadstandardní služby), školné (dodatečně splácené podle australského modelu), důchodová reforma. Nový program jako celek bude představen koncem měsíce, ale už teď se dá říci, že připomíná různé „nové soustavy řízení“, s nimiž čas od času v minulosti přicházeli komunisté – obvykle tenkrát, když jim teklo do bot. Spočívaly v tom, že se do komunistického hospodářského systému implantovaly prvky svobodného hospodářství. Býval to spontánní projev bezradnosti, slabosti a nedůslednosti. A proto taky nikdy nedopadl dobře.

16. ledna 2005