ARCHIV

O národní jednotě

„V jednotě je síla“: pamatuji se, že tohle heslo frčelo v prvních dnech sametové revoluce. Viděl jsem však taky televizní přenos z jedné radotínské továrny. U mikrofonu se docela spontánně střídali řečníci. Jeden vzýval národní jednotu. Pak vystoupil další a prohlásil: ne v jednotě, ale v názorové pluralitě je síla svobodné společnosti. Přiznám se, že tak neuvěřitelně střízlivý a rozumný hlas bych uprostřed vzrušeného řečnění nečekal. A třeba říci, že publikum mu zatleskalo. Byla to doba velké tolerance.

S tolerancí jsme na tom dnes hůře, než v oněch listopadových dnech. Zato slogan o národní jednotě hlásají dnes výslovně jen holé lebky a pan prezident. Přesto je dobré upozornit, že slogan mívá v různých situacích diametrálně odlišný význam.

Ve chvílích, kdy je společnost bezprostředně a brutálně ohrožena, je jakási elementární jednota příkazem. Zažil jsem to v životě vlastně jen jednou – v onom srpnovém týdnu roku 1968. Nikdo po ní nemusel volat, protože každý věděl, že je jí teď zapotřebí. Bývá jí zapotřebí ve zcela výjimečných chvílích, v takových, které si člověk předem nepřeje zažít, i když se jim v životě nelze vyhnout.

Něco trochu jiného znamená heslo o národní jednotě v době, kdy padají vnější zábrany: najednou je nás hodně a jde z nás strach: ti, co nás po desetiletí tyranizovali, raději zalezli. Jsme opojeni svou silou. A nebýt lidí jako ten člověk z Radotína, mohlo by se snadno stát, že se za chvíli nechtě ocitneme zase tam, odkud jsme právě funíce a sakrujíce vylezli.

Co ale znamená volání po „národní jednotě“ teď, když žijeme ve standardní demokratické zemi, jak říkají optimisté, co to mají v popisu práce? Má vytvořit iluzi smrtelného ohrožení, v němž je jednota příkazem dne a hádky a spory skoro zradou. Kverulantům je třeba podat pomocnou ruku, a když ji odmítnou, nastavit jim pod nos tu druhou, co drží klacek.

Po takové národní jednotě volali naši předkové v polovině osmdesátých let devatenáctého století, když bylo třeba hájit naše literární skvosty, Rukopis královédvorský a zelenohorský, před nepřejícnými závistníky z akademických kruhů. Nebo na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy bylo třeba bránit naše národní zájmy před židovskou plutokracií a jejími přisluhovači (Masaryk). Nebo v roce 1945, když bylo nutno zúčtovat s odvěkým německým nepřítelem. Nebo v roce 1948, když bylo třeba zúčtovat s domácí reakcí. Poté už národní jednoty nebylo zapotřebí, stmelující funkci převzal Sbor národní bezpečnosti.

Čili národní jednota je něco, co ve chvíli, kdy je jí opravdu zapotřebí, není třeba zvlášť hlásat. Prostě se přihodí. Naopak, když ji tlampače vyřvávají do světa jako příkaz dne, bývá za tím něco nekalého. Proto pozor na volání po národní jednotě. A pamatujme si, co říkal ten dělník z Radotína: ne v jednotě, v pluralitě je síla.

2. ledna 2005