ARCHIV

Národní jednota, nevraživost a závist

Novoroční projev prezidenta Klause je pozoruhodný tím, že na poměrně malé ploše přehledně shrnuje několik jeho zásadních stanovisek.

Za prvé: prezident podrobil standardní kritice nepořádky ve vládnutí. Ekonomika roste tempem solidním, ale nedostatečným k tomu, abychom se přiblížili vyspělým zemím. Nezaměstnanost sice neroste, ale je poměrně vysoká. Růst cen se zrychlil, státní finance nejsou v pořádku, reformy zdravotní péče a penzijního systému váznou. Výsledky voleb ukázaly rostoucí vliv opozice a problémy „některých stran“ vládní koalice. Vláda se blamovala trojím jmenováním evropského komisaře (přitom jmenování Teličky Klaus plným právem a přesvědčivě kritizoval).

Představme si, jak by tyto pasáže prezidentova projevu působily na pozorovatele z daleké ciziny, který neví nic o Klausových vazbách na ODS: prezident bezmocně pozoruje neblahé trendy, dává najevo, že je nemůže ovlivnit a nenese za ně odpovědnost. Jeho stanovisko je podbarvené jakýmsi alibismem a kverulantstvím.

Prezident přitom dělí českou společnost na optimisty a pesimisty, na věčně rozesmáté a škarohlídy, na úspěšné a neúspěšné. To zní jako pokus vsugerovat publiku, že „škarohlídství“ je plodem „neúspěšnosti“.Přitom on sám je nejlepším příkladem toho, že to vždycky nebývá tak jednoduché: nepochybuji, že se nepovažuje za neúspěšného (nemá k tomu taky žádný důvod), a přitom ve svém projevu projevil „škarohlídství“ (rozuměj tvrdé kritiky) poměrně dost. Prezidentovy úvahy pak ústí do výzvy, která je zároveň jeho druhým leitmotivem: nenechme si vzít tu poměrně vysokou míru jednoty, která u nás až dosud převažovala nad nevraživostí, nepřejícností a závistí. To vypadá na nový slogan: národní jednota musí zvítězit nad nevraživostí, nepřejícností a závistí! „Národní jednota“ bez zbytečně rušivého škarohlídství je ideálem každého vládce, protože mu velmi usnadňuje jeho úlohu. Tradiční místo, kde škarohlídství kvete, je parlament. Základem demokracie ale není jednota, nýbrž pluralita, tvorba a údržba prostředí, kde v soutěži různých názorů vítězí ten nejlepší (a nikoli ten nejkřiklavější nebo nejpřitažlivější). Člověku, kterému záleží na svobodě, musí při tomhle zdůrazňování „jednoty“ běhat mráz po zádech. Není divu, že se Miroslavu Grebeníčkovi Klausův projev tolik líbil.

V této souvislosti působí řeč o zhrubnutí a zvyšující se povrchnosti naší veřejné diskuse poněkud hrozivě. Je to stanovisko starostlivého monarchy: co s tím chce dělat? Není v pozadí trochu toho „mesiášského spasitelství“, které tak kritizuje?

A konečně: národní jednota je podepřena dosti svérázným historickým vědomím. V projevu je to detail, ale příznačný. Klaus hovoří o tom, že po stu letech od „vídeňského sněmu“ opět vysíláme své poslance do ciziny (do Štrasburku). Především, ta instituce se nejmenovala sněm, ale Říšská rada. A za druhé, čeští politici a česká veřejnost měli ke staré monarchii tisíc a jednu výhrad, většinou oprávněných. Ale byl to jeden stát a oni to tak chápali, nebrali ho jako „cizinu“, mj. i proto, že ve své konstituční éře vytvořil příznivé podmínky pro rozvoj českého politického národa. Prezident je v zajetí středoškolských učebnic z padesátých let, šířících rudý nacionalismus. To chtě nechtě ovlivňuje jeho pohled na budoucnost, např. na naši úlohu v EU.

Závěr prezidentova projevu tvoří výzva: nechtějme vytvořit „nového člověka“, chtějme maximum svobody pro autentické chování lidí se všemi jejich nedokonalostmi. Jenže: každý člověk (a nepochybně i pan prezident),chce, dokud neumře, být lepším. Proto má nárok chtít totéž i na druhých. Národní jednota, postavená na tom, že se na lidech v zásadě nic nechce, jen to, aby moc neremcali – čím se to vlastně zásadně liší od minulosti, jíž se nepyšníme?

Mladá fronta Dnes 3. ledna 2005