ARCHIV

Mezi publicistikou a politikou

Podnět k následujícímu textu mi dala zajímavá diskuse v Lidových novinách. Zahájil ji 9. prosince Jiří Pehe (ODS je záludnější než KSČM) a ukončil (prozatím) 27. prosince Jiří Sezemský (Košile komunistů bližší než kabát ODS?). Oba články stojí samy o sobě za pozornost.

Jiří Pehe nastolil poněkud provokativní tezi: ODS se v mnoha ohledech podobá KSČM, je ovšem daleko nebezpečnější. Tvrdé jádro této strany produkuje netolerantní bolševické myšlení. Kritika má jakýsi reálný základ. Postaral se o to už magnus parens strany Václav Klaus svým sklonem k doktrinářství. Další skluz k neplodnému dogmatismu prožila strana po „sarajevském atentátu“: hloupé intrice, která ve svých důsledcích devastovala už tak pokleslou politickou kulturu v naší zemi. Poškodila ty, kteří ji rozjeli a chtěli z ní profitovat, a prospěla oběti (ODS) a nezúčastněným (ČSSD, KSČM). Současně v aktivistech ODS nabudila jakousi agresivitu, důsledek frustrace z ohrožení strany.

Jiří Pehe je podle mého názoru přílišný optimista, pokud jde o KSČM: není prý nebezpečná, protože neexistuje SSSR a „rozdělená Evropa“ (Pehe má zjevně na mysli pásmo vnějších ruských kolonií, k němuž jsme patřili). A kdyby se ocitla ve vládní koalici s demokratickou stranou, ta by ji dokázala uhlídat; naopak komunisty by v očích jejich stoupenců poškodila účast na moci.

Jsem podstatně skeptičtější než pan Pehe: pokud jde o vztah komunistů a nekomunistických stran, má přes neexistenci SSSR dnešní situace něco společného s dobou třetí republiky: problém tehdy nebyl jen v KSČM, ale v prohnilosti jejích partnerů a oponentů, zejména sociálních demokratů a národních socialistů. Finsko bylo tehdy z mezinárodně politického hlediska v horší situaci než my, a přesto si dokázalo vybojovat nemalou míru suverenity.

NATO a EU mohou být garanty naší demokracie jen tenkrát, když o to sami budeme stát. Rozložíme-li se zevnitř, nikdo nám nepomůže.

Síla KSČ(M) byla a je na jedné straně v ničím nespoutané populistické demagogii a radikalismu (nemusí si lámat hlavu, jak splní sliby, až se prokouše k moci), za druhé v tom, že byla vždycky pátou kolonou cizí moci (komunistického Ruska). Vazby na Rusko jsou dnes nepochybně o hodně volnější než v minulosti a Rusko je o hodně slabší, ale na tom, že KSČM je ze své povahy „stranou k dispozici“ se nic nemění.

Komunistům vůbec nevadí, že se „nemutovali do postkomunistických podob“. Jejich voliči by to nestrpěli. Rozdíly mezi Zifčákem a Grebeníčkem jsou v taktice, ne v podstatě věci.

S ohledem na to by bylo třeba tvrzení, že ODS je nebezpečnější než KSČM, třeba trochu zpřízemnit: Pokud jde o nacionalismus a populismus, je ODS vázána tím, že se jednou dostane k moci a musí tedy brát ohled na mezinárodní kontext a na kritiku doma. Nevěřím také, že by všem členům strany byla zrovna tato orientace po chuti a že s ní ti, co ji prosazují, časem nenarazí. ODS není úplný monolit a je zbytečné z ní monolit dělat (např. nespravedlivou kritikou).

Pokud jde o nedostatečnou distanci od minulosti, nelze KSČM a ODS srovnávat. Komunisté se provinili vlastizradou ve spolupráci s cizí mocí (komunistické Rusko) a nelidskými masovými zločiny. ODS se provinila zpackanou privatizací, při níž sekundovaly ODA a KDU-ČSL. Neúspěch byl o to vviditelnější, že svůj plán prezentovala veřejnosti s jakýmsi mesianistickým patosem. Zásadní problém byla přitom kapitalizace „socialismu“ za činné spolupráce komunistických manažerů, kteří si přitom přišli na své. Tedy pokračování v trendu spolupráce s poraženými komunisty, s nímž přišel Václav Havel. Kritika tohoto procesu ze zemanovské pozice „spálené země“ jen ovšem nevěcná a přehnaná (to myslím Perhe sám uznává).

A konečně „klientelismus“: když slyším toto módní slovo, jsem poněkud nervózní. Je to bojové heslo. A neměli bychom zapomínat, že praotcem a veleknězem českého klientelismus byl Václav Havel. Bez jeho požehnání by dvířka k politickému úspěchu zůstala zavřena i Václavu Klausovi. Klientelismem je u nás nezatížena jen KSČM, protože k němu zatím nedostala příležitost. Klientelismus je příznačný pro postkomunistickou společnost. A když už se o něm mluví, bylo by ovšem dobré vytýčit hranici, kde končí věc přirozená, totiž to, že strana obsazuje určité pozice svými stoupenci, a začíná něco nepřípustného. Pouhá nálepka nestačí.

Zásadní rozdíl mezi ODS je v tom, že KSČM není strana „levicová“, ale totalitní. ODS není totalitní strana, je v ní jakási polarizace a je představitelné, že by mohla regenerovat. U KSČM to považuji za vyloučené.

Shrnuto a podtrženo: když to vše (a zejména to, co jsme řekli naposled) nevezmeme v úvahu, sklouzne snadno věcná kritika, kterou ODS potřebuje jako prase drbání, v pouhou démonizaci.

Článek pana Sezemského je jiná váhová kategorie – autor je zaměstnanec stranického aparátu ODS. Ani placení činovníci politických stran však nemají právo psát věci, nad nimiž zůstává rozum stát, a propadat hluboké účelové zapomětlivosti.

Občanské forum bylo podle pana Sezemského volná a organizačně nestrukturovaná masa nesourodých názorových proudů. Bylo naprostým hegemonem v naší politice, oproti čemuž tehdy lidé z hradního okruhu neprotestovali, naopak, odmítli akceptovat, že regionální zástupci vynesli ve volbách do čela OF jiné představitele než právě je. Tato charakteristika je naprosto nedostatečná. Pan Sezemský ví stejně dobře jako já, že OF byla naprosto nestandardní politická struktura, budovaná ze shora, z mocenského centra, a určená k manipulaci veřejností. Její základní charakteristikou bylo, že neměla vůbec žádné členstvo, jen aparát, jen papaláše. Mluvit v této souvislosti o nějakém demokratickém výběru je výsměch. Vyčůraný plán na manipulaci českou společností, jenž OF zplodil, byl naštěstí velmi neohrabaný a nutně ztroskotal. Nicméně: OF se fakticky zmocnil Václav Klaus a přetvořil je v ODS. Tímto nestandardním“ zrozením byly předznamenány mnohé pozdější problémy strany. Autokratické prvky v řízení strany jsou jedním z nich.

Proto je tvrzení pana Sezemského, že ČR je „standardní demokratickou zemí“ značně nadnesené. ČR je postkomunistickou, tj. v mnoha ohledech nestandardně demokratickou zemí. (Ostatně pan Sezemský sám střízlivě připouští, že jsme na evropském chvostu). Nabídka politických stran je prý u nás mnohem čitelnější (zřejmě než v době OF) a lidé, pokud chtějí, mají z čeho vybírat. Problém je, že poté, co si přečtou, velmi, velmi mnohým chuť na vybírání přejde. Hodnocení pestrosti výběru nemůže být vázáno na dobrou vůli vybírajících.

Nad debatou mne napadlo, že by bylo dobré ztratit pár slov o tom, co je podle mého názoru posláním politické publicistiky a čím se liší od praktické politiky. Praktická politika je týmová práce, pracuje se zjednodušením, slogany, hesly. Jejím cílem je získat přívržence. Je v ní prostor pro ideologii. Publicistika má být nezávislým posouzením politiky. Je individualistická, má mít od politiky odstup, cílem není v první řadě získat stoupence, ale přimět lidi k přemýšlení (a třeba i k artikulovanému nesouhlasu).

Obojí je svým způsobem legitimní, jen by se to nemělo míchat dohromady. Pak se rodí na jedné anarchistická politika, na druhé politický lobbysmus. Míchání bývá způsobeno tím, že lidé fluktuují z jedné roviny do druhé: publicista se stává praktickým politikem (např. ministr Mlynář), nebo naopak se ten, kdo se angažoval v politice, obrací k politické publicistice (což je konec konců i můj případ). Nemyslím si, že by to bylo nepřípustné. Věrohodnosti člověka však nepřispívá opakovaná migrace sem a tam. A taky by měl odfiltrovat ze svého hodnocení frustraci z vlastních politických neúspěchů. Důležité je např. odříci se politických ambicí: a pokud to nejde, měl by člověk raději zůstat v praktické politice.

2. ledna 2004