ARCHIV

Spasit Ukrajinu?

Fundamentalistické pojetí lidských práv může na Západě posléze vést k tomu, že nebude možné dělat žádnou rozumnou politiku. Takové obavy se mne zmocnily, když jsem 27. prosince četl v Lidových Novinách článek Tomáše Jirsy „Ukrajina si zaslouží naší pozornosti“. Po přečtení jsem nabyl dojmu, že naší povinností je Ukrajinu spasit. No to ovšem nemáme vzhledem k naší mrňavosti a slabosti dost sil. A naštěstí to ani dělat nesmíme, protože spasit někoho není v lidských silách a v praktických důsledcích to nakonec znamená jen nestydaté strkání nosů a pracek do cizích věcí.

Tím nemá být řečeno, že v rámci možností nemáme podporovat úsilí Ukrajinců o větší svobodu a demokracii (což ostatně i naše rozhádaná politická reprezentace dělala a dělá, včetně jindy kverulujícího prezidenta). Míra a způsob této podpory jsou dány našimi národními zájmy. Svobodná Ukrajina se nás dotýká intenzivně, protože je v našem bezprostředním zájmu nemít v bezprostředním sousedství nějaký zárodek nového SSSR. V našem zájmu naopak není podporovat ruské nacionalisty – a v našem zájmu není podporovat na Ukrajině nacionalismus, protože národnostní problémy (polská a maďarská menšina) by zasáhly náš region.

Podstata problému, který na Ukrajině vznikl, spočívala v tom, že se Putin pokusil stmelit SNS pevnějším připoutáním jeho druhého nejsilnějšího článku k Rusku. To by byla velká politická změna nadregionálního významu. Naštěstí se ukázalo, že na to Rusové nemají dost sil. Dost sil měli v Bělorusku, zemi nepříliš významné, i když strategicky ne nedůležité. Nejspíš proto, že Bělorusko fakticky neexistuje, nebo existuje v podstatně skromnějších hranicích, než které mu kdysi komunističtí papaláši vymezili, a stupeň uvědomění běloruské veřejnosti není příliš silný. V nynějším konfliktu se naproti tomu ukázalo, že na rozdíl od Běloruska Ukrajina existuje, a to velmi hmatatelně. Bez toho by všechna podpora ze Západu byla na nic a Rusové by slavili triumf. Člověče, pomož si sám, a pak ti mohou pomoci i jiní.

Ukrajinské vítězství má ovšem své mouchy. Země je vnitřně rozpolcená a úkol ji integrovat (nebo v horším případě civilizovaným způsobem rozdělit) je velmi náročný. Šance je v tom, že Rusové sice mohou podporovat bojovný separatismus v mrňavém a slabém Moldavsku nebo v mrňavé a slabé Gruzii, ale na veliké Ukrajině, kterou mají přímo pod nosem, by to bylo na jejich vkus asi příliš riskantní.

Je tu ovšem taky jiný problém, problém příliš vyhrané války. Historickým příkladem příliš vyhrané války je první světová válka, důsledkem byl Hitler a další, ještě strašnější válečné kataklysma. Rusko je po ztroskotání sedmdesátiletého komunistického dobrodružství v prekérní situaci: to, co bylo prezentováno jako série velkolepých reforem, skončilo jako zdrcující porážka skoro bez jediného výstřelu: Rusko přišlo o pás vnějších kolonií, získaný po roce 1945, i o baltické země, které okupovalo po dohodě s Hitlerem na počátku čtyřicátých let minulého století. Stáhlo se do podstatně skromnějších hranic a iniciovalo vznik SNS, kde některé části (nejen neklidné Pod- a Zakavkazí) lpí na získané suverenitě. Jinde Rusové udržují svůj vliv tím, že podporují směšné autokratické režimy, které i jim samým musí být nepříjemné (Lukašenko, někteří středoasijští diktátoři). Důsledkem může být intenzivní křeč z ohrožení.

Dnešní situace Ruska bývá někdy srovnávána se situací Německa po první světové válce. To není úplně od věci, ale ruská křeč je založena mnohem hlouběji. Sotva se země vzpamatovala ze zničující mongolské nadvlády, musela se zuby nehty bránit před útoky ze Západu, vyprovokované především její (namnoze klamavě zdánlivou) slabostí. Ruskou politiku od té doby vyznačuje snaha vyrovnat se vyspělejšímu Západu (a v zájmu toho s ním do jisté míry spolupracovat) a zároveň úzkost o suverenitu, která podporuje nekontrolovanou územní expanzi a imperiální choutky: nedáš – dostaneš.

Obojí vyvrcholilo v bolševickém experimentu, dalekosáhlém návratu k předpetrovské politice, poklusu o ustavení „třetího Říma“. Pokus stál miliony lidských životů, a jak jsme už řekli, skončil potupnou katastrofou.

Politika, která by hnala Rusko do slepé uličky, je neprozíravá. Ukrajina snad může být členem EU, členem NATO by se mohla stát jen za velmi specifických okolností. Rusové se pokusili změnit status quo a dostali po zásluze přes nos. Ukrajina uspěla a bude svobodnější než předtím. Vztahy k Rusku nebudou o nic méně důležité než dřív. Zdá se, že nově zvolený prezident to ví.

1. ledna 2005