ARCHIV

Havel, „dopis osmi“ a česká politika

Vážení čtenáři, myslím, že bude užitečné, abyste se vzdělávali i v technikách redakční práce. Články, které vycházejí v našich novinách, je často nutné krátit. Krácení je možné využít k tomu, aby odpovědní pracovníci eliminovali některé nesnesitelné zvyklosti autora, zejména jeho agresívní sklony. Velmi pěknou ukázkou, jak bylo krácení využito k polidštění autorského lidoopa, je následující můj článek, který včera vyšel v MfD. Místa, vypuštěná citlivou rukou editora, jsou v textu vyznačena tučně. Je to, jak doufám, jen první z lekcí toho, čemu se v době minulé říkalo „práce s autorem“ (dnes je to spíše „práce na autorovi“).

Těsně před svým odchodem z úřadu učinil prezident Havel závažné rozhodnutí: připojil svůj podpis pod společný článek několika evropských státníků, který se dotýká iráckého konfliktu. Ohlas v české veřejnosti byl zatím spíš rozpačitý – není divu, tento Havlův krok se do bombastických rozlučkových oslav zahrnuje jen obtížně.

Zrekapitulujme pro pořádek, o co v dopise jde: USA a Evropu spojují sdílené hodnoty: demokracie, osobní svoboda, lidská práva a vláda práva. Tyto hodnoty jsou nyní ohroženy mezinárodním terorismem. Nejvážnějším nebezpečím je kombinace terorismu a zbraní hromadného ničení, ztělesněná iráckým režimem. Irák je třeba odzbrojit. Je mimořádně důležité zachovat v konfrontaci s tímto ohrožením transatlantické vazby. Pokud Rada bezpečnosti bude iráckému diktátorovi i nadále umožňovat, aby systematicky porušoval její rezoluce, ztratí veškerou důvěryhodnost.

Stejně významný jako obsah dopisu je i jeho smysl: vyjádření solidarity signatářů se Spojenými státy a poukaz na to, že Německo a Francie nemají co mluvit za celou Evropu. Je to jakýsi zlom v evropské politice: zatím jak Evropský parlament, tak ministři zahraničí EU demonstrovali jednotu Unie proti Spojeným státům. Odtud zuřivost, jaká zachvátila tisk některých západních zemí.

Podpis českého prezidenta je významné a pozitivní politické gesto. V okamžiku, kdy dva velké evropské státy dávají najevo rozhodnutí nechat USA ve štychu, postavil se proti dezorientovanému veřejnému mínění na správnou stranu. Zanechává tak české politice výzvu, která nesmí zůstat oslyšena. Ostatně si ji odpovědní představitelé už přehazují jako horký brambor.

Náměstek Vondra se totiž zjevně mýlí, když tvrdí, že Havlův postoj je plně konzistentní s naší dlouhodobou politikou a s tím, jak v posledních týdnech rozhodl parlament. Naše politika je dlouhodobě nekonzistentní (viz např. jen Kavanova česko-řecká iniciativa) a vedoucí čeští politici se na rozdíl od odcházejícího prezidenta vyslovují v nejlepším případě obojace. Premiér Špidla dopis podepsat podle vlastních slov odmítl. Postoj české zahraniční politiky je podle jeho slov určován oficiálním rozhodnutím, ne novinami a novinovými články. Pozici země k Iráku prý ovlivňuje jen parlament. Proč zrovna parlament? Nejspíš proto, že se ho pan Špidla nejvíc bojí. Další kompetentní člověk, ministr Svoboda, přímo tvrdí: my jsme promluvili zcela jasně a za celou zvolenou politickou reprezentaci (prezident zjevně do zvolené politické reprezentace nepatří). A dále: rozhodla vláda a naprosto čitelný postoj zaujaly obě komory parlamentu. Usnesení obou komor jsou sice docela dobře čitelná, ale navzájem se liší. A už výchozí rozhodnutí vlády je nedůstojné a obojaké: naši vojáci se zúčastní, ale jen když operace proběhne s mandátem Rady bezpečnosti (každý ví, že žádný mandát nejspíš nebude). Jinak bude naše jednotka plnit jen „humanitní poslání“ a pomáhat trpícím v případě, když Irák použije zbraně hromadného ničení. Otázka je, jak se dá vojenské nasazení od „humanitárního“ odlišit, kdo zjistí, že zbraně byly už použity, když ti, kteří to mají v popisu práce, nebudou zatím nasazeni, a zda pak už nebude pozdě.

Vláda si netroufla ani vyhovět Spojeným státům a riskovat střet s opozicí a veřejným míněním, ale ani říci Američanům jasné ne. Ostatně není divu: předseda zahraničního výboru PS Laštůvka, třetí významný politik, který ovlivňuje zásadně českou politiku, se vyslovil jednoznačněji než Špidla a Svoboda, což ostatně odpovídá i jeho jednodušší nátuře: Havel podle něho mluvil spíše za sebe než za politickou reprezentaci (už zase: prezident není politická reprezentace), jejíž postoj je blíže postoji Německa a Francie. Dopis prý směřuje k rozdělení Evropy.

Pokud jde o rozdělení Evropy, může mít ovšem pan Laštůvka v zásadě pravdu. Široké euroantlantické spojenectví drželo pohromadě především ohrožení sovětským imperialismem. Jakmile toto nebezpečí pominulo, ztratily oba jeho pilíře, NATO i EU, konzistenci. Nového a přinejmenším stejně strašného nepřítele velké státy kontinentální Evropy buď nezaregistrovaly, nebo si myslí, že se jich to tolik netýká a že s ním budou moci nějak vyjít. Tento postoj je zároveň mylný a nemravný. Jiné významné evropské země to ovšem ¨vidí jinak. Jde o zásadní věc, nad níž nelze sklenout nějakou falešnou jednotu. V této věci platí: vaše řeč budiž ano ano, ne ne. Prezident Havel se před svým odchodem zasloužil o to, aby se česká politika nemohla tvářit, že o problému neví. Autor těchto řádek je mu za to vděčný.

Mladá fronta Dnes 5. února 2003