ARCHIV

Nový rok v českých dějinách

V čase lineárním má každý rok své číslo, v čase cyklickém jsou však jeden jako druhý; i právě uplynulý rok byl na svém počátku Novým rokem. Lidská historie sice postupně převládá nad pravidelným koloběhem přírody, nikdy jej však nemůže zcela nahradit. Mnoho vzpomínek nedovedeme zasadit do historického času (V kterém to vlastně bylo roce?), do času cyklického je však umístíme velmi snadno (Bylo to koncem léta).

Počátek roku je pak pro Čechy okamžikem, kdy si mohou tuto tajemnou koexistenci cyklického a lineárního času uvědomit s výjimečnou intenzitou. První leden totiž není pouze svátkem Nového roku, ale i svátkem našeho státu; Česká republika slaví v tento den své narozeniny, třebaže letos teprve dvanácté. Výsledkem je však koexistence ani ne tak tajemná, jako utajená. Ohňostroj i prezidentův projev jsou akcemi novoročními, a stát se v této konkurenci nedokáže prosadit. Jakoby svátek ani neměl. Oficiální název „Den obnovy samostatného českého státu“ celkové rozpaky leda prohlubuje: copak tu před rokem 1993 byl nějaký samostatný český stát?

Nový rok však výrazně triumfuje ještě z jednoho důvodu: vznik České republiky a zánik federace byl před dvanácti lety vnímán jako cosi nepatřičného, ne-li jako prohra. Z různých stran mu předcházelo varování před nedozírnými následky, a vyskytl se i názor, že pokud bychom se rozešli se Slováky, budoucí generace by to vnímaly jako osudovou chybu a neodpustily by nám to. Odtud nevyslovený pocit, že vlastně není co slavit.

Podobný pohled na věc je však stále méně odůvodnitelný. Do roku 2005 vstupujeme nejen jako Češi, ale rovněž jako občané Evropské unie, a máme už dokonce za sebou i první eurovolby. Dokáže si někdo v této situaci představit, že by zde ještě existovala česko-slovenská federace? Znamenalo by to, že by slovenský volič volil své poslance nejen do bratislavského a štrasburského parlamentu, ale že by nějaké posílal nadto ještě i do Prahy. Nesmyslnost takového počínání je natolik zřejmá, že ji ani není nutné sáhodlouze dokazovat. Podobný soud může dnes vypadat jako poněkud laciný, sluší se proto zdůraznit, že Ján Čarnogurský - nejspíš jediný realisticky uvažující polistopadový politik – neříkal ani před těmi dvanácti lety nic jiného: nějaká podoba federace zde ještě po určitou dobu může existovat, ale po přijetí Čechů a Slováků do Evropských společenství přestane mít význam. Čarnogurského tehdy nikdo nebral vážně; byl považován za podivína a jeho názory byly zesměšňovány jako „řeči o židličkách a hvězdičkách“.

Přesto byla jeho analýza naprosto přesná. Československo bylo plodem 20. století, století evropské nejednoty. Data jeho vzniku i zániku se téměř přesně kryjí s obdobím, kdy byla Evropa rozdělena nejprve na vítěze a poražené Velké války, později podél železné opony během války studené. Pouze v takto rozdělené Evropě mělo jistý taktický význam prohlašovat Slováky za Čechy, popřípadě všechny dohromady za Čechoslováky: bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic. A vlastně jen v první fázi tohoto rozdělení: po spuštění železné opony už bylo všechno jedno a idea československého národa mohla být – a v roce 1968 nakonec i byla – opuštěna.

Bez evropské integrace by byl zánik Československa sotva myslitelný. Je proto namístě slavit prvního ledna nejen příchod nového roku, ale připomenout si i narozeniny našeho současného státu. Česká republika mohla totiž vzniknout pouze v Evropě, která už sama se sebou neválčí, a to snad za oslavu stojí.

Martin Vrba