ARCHIV

O předpokladech vhodného počínání v hostově domě

Toto povídání jsem také mohl okrášlit titulem „Možnosti jakož i odmítání integrace“ nebo „Výhody intolerantních v podmínkách tolerance,“ v souvislosti s údajným výrokem, přisuzovaným Leninovi, jak on pak v praxi bohatě realizoval: „My bolševici využíváme vašich svobod, poněvadž je to váš princip. Až my se dostaneme k moci, tyto svobody zrušíme, poněvadž naším principem nebudou.“ Třeba nepřesná to citace, ale zcela akurátní historická pravda.

Když jsem se před lety věnoval výzkumu integrace přistěhovalců v dálavách, našinci z poúnorové uprchlické vlny se mi v Austrálii svěřovali s původní nepříjemnou zkušeností. Když tehdy totiž usedli v parku na lavičku a dali se s jiným Čechem do řeči – samozřejmě že česky, nezřídka se stalo, že jim popuzený domorodec pohrozil přivoláním policajta, aby takovou nepřístojnost zarazil. Když teď jsou v anglicky mluvící zemi, ať se podle toho chovají. Jenže to bylo v době, kdy pátý, nejvzdálenější kontinent teprve otvíral své brány evropským přistěhovalcům a posléze tak činil do takové míry, že absorboval druhé největší procento imigrantů kdekoliv na světě. Víc docílil pouze Izrael. Klokánie, takto roztomile našinci pojmenovaná, se začala značně měnit a když jsem naposledy bloumal čtvrtí St. Kilda v Melbourne, dojem, že jsem někde v Řecku či Itálii získával na věrohodnosti. A místy tam po angličtině ani slechu.

Integrace v novém, nezřídka radikálně odlišném prostředí bývá ovšem náročný proces, který se může, ale nemusí povést. Badatelé analyzují všelijaká kritéria: přetrvávající druh řeči v domácnosti, přivezených zvyklostí, priorit (strava, sport, druh zábavy), výběr nových přátel, volba životního partnera. V Austrálii nejvíc (90%) se s cizinci ženili Holanďané a nejmíň Malťané. Několik Čechů si vzalo Číňanky, ba i domorodku z ostrovů Fidži. V severoaustralském Queenslandu jsem slyšel o papuánské dívence Andulce. Adoptovala ji česká rodina na Nové Guineji, česky vychovala, a když dospěla, oženil se s ní posrpnový exulant, vlastenec. Bližší česká Papuánka, než cizí Australanka, to přece dá rozum.

Jak schopnost, tak ochota se integrovat, závisí na řadě faktorů, z nichž velmi důležitý je počet příslušníků přesídlivšího etnika, jeho rozptyl a zejména přivezené etické hodnoty, kultura, mentalita. Příval hispánského živlu, zejména z Mexika, způsobil, že v USA bilingvismus se stává normou a tak je již zaděláno na problém k nevyřešení, jak potvrzuje podobná zkušenost severních sousedů v Kanadě.

Z jednoho extrému do druhého, zejména teď po šoku 11. září 2001. Politická korektnost nám přikazuje být ultracitliví vůči příslušníkům muslimské víry. V dřívějším článku („Alláh kluše Amerikou“, PES, 8.3.2004) jsem uvedl řadu příkladů: žákyně se zabalenou hlavou se dostala do konfliktu s učitelem, který ji poručil šátek odstranit a politicky bázlivé vedení školy záležitost vyřešilo odstraněním učitele. V Alabamě úřad vyžadoval od žadatelů o řidičský průkaz předložit fotografii s hlavou nezahalenou. Některé muslimky se odmítly podřídit a tamější zákonodárci státu jim poradili stát zažalovat. American Civil Liberties Union, organizace z nejpokrokovějších, se postavila na jejich stranu. S jídlem roste chuť. Muslimští rodiče se domáhají zákazu vepřových produktů ve školní jídelně.

Triumfy politické korektnosti se zejména vyznamenává Holandsko, rozlohou téměř třikrát menší než Česká republika, a počtem obyvatelstva o polovinu větší. A mezi nimi má jeden milion následovníků Alláha. Publicista a filmař Theo van Gogh, popudivší mohamedány zejména kritikou jejich zacházení s ženami, byl 2. listopadu 2004 v Amsterodamu v přítomnosti mnoha svědků zavražděn mravně rozhořčeným, v Holandsku narozeným Arabem. Témuž osudu prozatím unikla poslankyně jménem Ayaan Hirsi Ali, muslimka somálského původu, poněvadž se ukrývá a tedy i nemůže vykonávat své zákonodárné povinnosti.

Kontrast věru značný: Holanďané, ti z nejtolerantnějších na světě, a proti nim mohutnící menšina přistěhovalců, která svobodami opovrhuje, nenávidí je a podle toho i tak jedná. V Holandsku, kdysi tak příjemném, útulném, jsem již několik roků nebyl, a tedy abych spoléhal na svědectví jiných. Česká, univerzitně vzdělaná přítelkyně, která tam žije již několik desetiletí, mi začátkem prosince poslala e-mail, z něhož vyjímám: „Ministryně (rezort integrace cizinců) Verdonková navštívila mešitu, a když chtěla normálně podat ruku imámovi, ten ji odmítl. Zdůvodnil to tím, že ženám ruce nepodává, poněvadž jsou nečisté. Pak zas byl na TV jiný imám a prohlašoval, že je rád, že van Gogh je mrtvý a ještě by si přál, aby se to stalo dalším, konkrétně jmenoval člena parlamentu Wilderse. A komu media nadávají? Nikoliv muslimům, ale VLASTNÍM, svobodně zvoleným zástupcům, že prý nemají provokovat! Tato minorita, jakkoliv primitivní, toho výtečně chytře využívá a zneužívá.“

Zájemce o absurdno aby si lebedil. Dozvídám se o případech, že muslimové založí (malý) požár ve vlastní škole či mešitě, včas si to uhasí a s výrazem ubližované, pronásledované menšiny pak přijímají květiny a omluvy od citlivých příslušníků většinového obyvatelstva. Z podrobné reportáže Bruce Bowera, publicisty, žijícího v Oslu (The New York Times, 14.10.2004) o muslimech svobodu nenávidějících cituji:„Místo aby se holandští činitelé tímto problémem zabývali, stejně tak jako jejich protějšky na evropském kontinentě spustí s rétorikou o multikulturní rozličnosti a vzájemném respektu. Tolerováním muslimské intolerance západní společnosti, Holandsko se tak vydává na cestu zkázonosné konfrontace? Když jsem zavedl řeč na takové téma, mí holandští známí mi dali zřetelně najevo, že o něčem takovém se nemluví.“ Tento NYT článek doprovázela fotografie nástěnného nápisu ZULT NIET DODEN čili NEZABIJEŠ v Rotterdamu. Leč na protest duchovního z blízké mešity, že něco takového je rasistická provokace, policie zasáhla, poručila nápis odstranit a při té příležitosti zatkla kameramana Wima Nottrotha, který se tomu pokusil zabránit. Čili triumf politické korektnosti přivedené ad absurdum. Leckdo již začíná uvažovat, jak dlouho potrvá, než dojde k reakci ze strany radikální pravice, rovněž nepříliš tolerantní.

V Kanadě, s dvojnásobným počtem obyvatelstva a třistakrát víc rozsáhlé než Nizozemské království, mají 600.000. mohamedánů. V posledních letech jejich mešity a školy jsou financovány Saúdskou Arábií, prosazovatelkou wahhábismu – zvlášť militantní verze islámu. V Egyptě narozený imigrant Mohamed Elmasry, profesor computer engineering na univerzitě ve Waterloo, se dostal do potíží svým výrokem v televizi, že každý Izraelec je legitimním terčem palestinských sebevražedných útočníků. Sice máme svobodu slova, ale rovněž i zákon trestající tzv. hate crime, zločin slovem, podněcujícím k nenávisti. Prominentní duchovní Sheik Younus Kathrada na své webové stránce charakterizoval židy jako „sourozence opic a vepřů“. Na závažnosti pak dodala zpráva z Ruska, že jeho bratr, rovněž velebný pán, odcestoval do Čečenska, aby bojoval, což učinil a při té příležitosti ztratil život. Kanadské úřady teď zkoumají, co si s tak politicky ošemetnými epizodami počít. Dosud žádné příkoří nepostihlo muslimku jménem Irshad Manji, autorku knihy „The Trouble With Islam“ – o potížích islámu. Mladá, talentovaná, a navíc i lesba. Píše o lžích muslimů, jejich nenávisti vůči židům, o sklonech svádět všechny vlastní nedostatky na někoho jiného, zejména na CIA a Izrael. Ve čtrnácti letech ji vyhodili z náboženské školy a od té doby studuje islám vlastní pílí. Na zmínku o své homosexualitě reaguje odkazem na korán, který přece tvrdí, že vše je dílo Alláha. Takže když ji vytvořil jaká je, jistě k tomu měl své důvody. Na hlavě nosívá basebalovou čepici a nebalí se do závoje, který korán předepisoval pouze Mohamedovým manželkám, mezi něž přece nikdy nepatřila. – Takto je báječně prostořeká, jak dlouho by asi v hypertolerantním Nizozemském království přežila?

Muslimští imigranti se dostali do potíží se zákonem v rurální Nebrasce. Aranžovali totiž manželská pouta pro své značně nezletilé děti a výmluvy na přivezené tradice jim nepostačily. Vstupem na cizí území se předpokládá ochota respektovat místní zákony, což z hlediska holandské politické ohleduplnosti by zřejmě nemělo platit. Když přijedu do Anglie, nemohu se domáhat práva jezdit po pravé straně vozovky. Svatby dětí americký zákon nedovoluje, manželství dospělých dětí, zaranžované rodiči, zákon nezakazuje. V New York City v enklávě Flushing žije komunita asi pěti tisíc Afghánců, kteří tam mají k dispozici čtyři mešity. S okolním americkým světem nemají nic společného zejména ženy starší generace, do značné míry negramotné, izolované v domácnostech a bez znalostí angličtiny, v kontrastu k jejich dcerám, studentkám na školách vyššího stupně. Ale i jejich westernizace má svůj limit: manžela jim budou vybírat rodiče, s tím jsou smířeny, o správnosti takové tradice dosud nezapochybovaly.

Exodus Afghánců zejména způsobila nedávná válka, kdežto ta předchozí v Indočíně před víc než třiceti lety radikálně změnila život lidu Hmong, pastevců a horalů, naprosto nepřipravených pro život v západním světě. Do Ameriky jich prozatím připutovalo na 300.000, a jakýmsi byrokratickým rozhodnutím ve Washingtonu se jejich centrem stalo město St. Paul v severském státě Minnesotě, s původním obyvatelstvem převážně skandinávského původu. A zatímco hmonská slečna Gao Hmo Yang se účastnila místní soutěže krásy, v sousedním státě Wisconsinu, s obyvatelstvem též německého a českého původu, se konalo šest pohřbů, které zavinil hmonský imigrant Chai Soua Vang, věk 36. Do USA přišel před dvaceti lety, tedy ještě jako teenager, strávil tam větší část svého života, aniž se seznámil se základními pravidly hostitelské země. Že například všechny lesy a pralesy nepatří všem, že se nemá lézt na soukromé pozemky a tam lovit. Což dotyčný opakovaně činil a na námitky zareagoval střelbou, která způsobila smrt šesti namítajících. Zabiják je teď ve vězení. Prozatím jsem nečetl o druhu obhajoby s odkazem na multikulturalismus, potřebnou citlivost, ohleduplnost vůči málo chápaným menšinám, jak by se nejspíš slyšelo v tolik tolerantním Nizozemském království.

Ota Ulč