ARCHIV

Případ Jiřího Straky

Českou veřejností hýbal před Vánoci opět jeden Případ s velkým P: Okresní soud v Opavě rozhodl o propuštění sériového vraha Jiřího Straky z ústavní psychiatrické péče. Příslušné státní zastupitelství se proti rozhodnutí soudu neodvolalo. To znamená, že Straka je volný a na psychiatrii bude nadál docházet jen ambulantně.

Záležitost vzbuzuje vášně a není se čemu divit. V takových případech volá lid po přísnosti a média rezonují. Několikrát dokonce zazněl názor, že jediní, kdo mají faktické právo rozhodnout o Strakově propuštění, jsou pozůstalí po obětech a ty, co jeho útok přežily. A u toho bych se chtěl zastavit, zaráží totiž svou na první pohled neviditelnou, ale strašidelnou nelidskostí.

Jak rozhodnou pozůstalí a přeživší oběti, je předem jasné. Těžko jim to může někdo vyčítat. Názor, že by o trestu měli rozhodovat postižení, se blíží islámskému právu, kde je provinilec vydán rodině, které ublížil, k ukamenování. V evropském pojetí se postup, při němž si to s delikventem vyříkají postižení, jmenuje lynč. K základům evropského práva patří vyloučení podjatosti. O případu rozhodují nezainteresovaní.

U nás není tato zásada úplně zažitá. Dlouho jsme pobývali v ruském prostředí, v němž tradičně výkon práva a účtování s nepřítelem jedno jsou. Ostatně, nemuseli jsme se až tak moc učit: způsob, jak jsme si to v roce 1945 vyřídili s českými Němci (a dodnes to držíme) je příznačný.

Dále: soudní rozhodnutí je ve Strakově případě podepřeno názorem odborníků. Předpokládá se, že případ posuzují věcně. Je i tady kompetentnější postižený?

A konečně: mám v souvislosti se Strakovým případem jakousi pochybnost. Ne snad, pokud jde o podstatu jeho zločinů, ale pokud jde o míru jeho trestní odpovědnosti. Je rozdíl mezi nepříčetným šílencem, kterýž neovládá své činy, a racionálním, chladně vypočítavým vrahem: komunisté si s tím nelámali hlavu, zvlášť když „veřejná objednávka“ byla v té věci jasná.

Trest má zastrašit pachatele, aby svůj čin neopakoval, a ty, kteří by jinak měli chuť jej následovat. Má izolovat lidi, kteří představují pro své bližní nebezpečí. Trest nemá být pomstou, ostatně, co si kdo na Strakovi vezme, má tak jako tak úplně zničený život. Ve vězení se prý „podrobil kastraci“. Opakují to všechny české listy, tu a tam někomu uklouzne, že ho zmrzačili spoluvězni. Zdá se mi to pravděpodobnější, a mluvit v takovém případě o „dobrovolném podrobení“ je opravdu zvláštní. Ani vůči hromadným vrahům není všechno dovoleno.

Psychiatři prý došli k závěru, že jednak už léčebné péče není zapotřebí, jednak je velmi nepravděpodobné, že by Straka své zločiny zopakoval. Propuštění tedy znamená určité riziko. Jde o to, zda není příliš velké.

Pokud ne (a já věřím soudu a odborníkům, že není), znamená propuštění přesto jakousi důvěru, danou člověku, který spáchal mimořádně surové zločiny. Je to nepřímo a v druhé řadě taky akt milosti, a to mnoho lidí dráždí.

Lidská spravedlnost je nedokonalá. Spousta darebáků trestu unikne (co si budeme patnáct let po pádu bolševismu povídat), ale jsou i opačné případy, kde ruka zákona dopadla příliš ztěžka. Spravedlnost je konečná, a proto k ní patří neutralita, věcnost a zmírnění tvrdosti. Pravda, je to snadnější pro ty, kteří jako já věří, že stejně jako my všichni, ani pan Straka nakonec zcela spravedlivému soudu neunikne. Ale nemylme se: v tomto případě nejde v první řadě o Straku. Jde o nás.

Mladá fronta Dnes 27. prosince 2004