ARCHIV

O osobnostech

Toto je fejeton opožděně vánoční. Vždy před vánocemi totiž zaplaví česká média osobnostní mánie. Národ hlasuje o tom, kdo jsou jeho osobnosti. Není úplně jasné, co ten pojem znamená: pokud tomu dobře rozumím, osobností se rozumí někdo, kdo má nějakou originální vlohu a systematicky ji rozvíjí: například umí velmi vysoko vyskočit, přestože má na nohou lyže. (To je, pravda, krajní příklad, ale na krajních příkladech se často ozřejmuje podstata věci líp než na těch prostředních. Jsou také duchovnější varianty, například umění vyjít s nejrůznějšími režimy, které se v tomto nehostinném koutku světa za lidský život vystřídají.) Svou dovedností dokáže osobnost ohromit své bližní, dopracovat se vlivu a prospěchu. Jak vidno, znamená něco akrobatického a cirkusového.

Osobnostmi se to u nás jen hemží. Svědčí o tom mediální ankety i filmové portréty z dílny Fero Feniče. Kult osobností byl zaveden bezprostředně po listopadu 1989, když bylo třeba představit veřejnosti novou mocenskou elitu. Nejvydařenější kreací této osobnostní líhně byl Miloš Zeman. Od té doby se produkce osobností mnohonásobně zrychlila. Vydrží-li tento stát ještě deset let (což by byl v našich novodobých dějinách rekord), dostane se skoro na všechny jeho občany.

Společnost produkuje osobnosti a osobnosti vypovídají o společnosti, která je vyprodukovala. Výběr osobností totiž probíhá v závislosti na tom, jak jsou v ní nastaveny hodnotové parametry. Ve vánočním čase se skoro vnucuje příklad Římského impéria v době, kdy se lámal náš letopočet. Římští občané měli zaběhaný životní styl: například nutili své bližní, aby se pro jejich potěšení navzájem vraždili v cirkuse. Vyžívali se v pořádání nekonečných žranic, při nichž se ti, co už nebyli schopni jíst, jednoduše vyzvraceli, aby mohli pokračovat. Svéráz jejich pohlavního života by dnes uvedl do rozpaků i nejhorlivější propagátory rovnosti různých forem sexuality. Na svoje bohy už nevěřili, zato stavěli chrámy a oltáře těm cizím. Práce byla hluboko pod důstojnost těchto lidí a profesionalizace armády pokročila tak daleko, že si za peníze najímali vojáky z kmenů, které proti nim válčily, což se jim nakonec stalo osudným.

Rozumí se samo sebou, že společnost flákačů, žroutů a prasáků si vybírá osobnosti k obrazu svému. Není tedy divu, že její pozornosti ušel potulný kazatel z odlehlé provincie: narodil se jako houmlesák, v jeho poslání uvěřilo jen pár věrných, dali by se spočítat na prstech. Na smrt ho vydali vlastní lidé, a když jim římský správce nabídl, že ho u příležitosti nadcházejícího svátku propustí, vyžádali si místo toho amnestii pro jakéhosi bojovníka za svobodu.

Pak se ale přihodila nemilá věc: během čtyřista let (trpělivost toho, kdo řídí dějiny, je velká, leč nikoli nekonečná) nezbyl z impéria kámen na kameni a jeho osobnosti zmizely v propadlišti času. Zato se ukázalo, že potulný kazatel položil základy světa, v němž už skoro jeden a půl tisíce let žijeme.

Jenže na tomto místě se mne zmocňují pochybnosti: opravdu v něm žijeme? Platí to ještě? Nebo se už začínáme pomalu vracet ke standardům římského impéria z přelomu letopočtu? Proberme se našimi osobnostmi, třeba nám to něco napoví.

26. prosince 2004