ARCHIV

Chvála Císařova pekaře

Jiří Voskovec údajně film Císařův pekař nikdy neviděl, a dokonce prý prohlašoval, že je tomu rád. Jeho postoj lze plně pochopit: v dobách, kdy u nás vládl „pracující lid“, žil Voskovec ve svobodné zemi, a měl tedy nejspíš docela jiné starosti i zájmy. Bylo by ovšem chybou snažit se jej v této věci napodobit. Měli bychom naopak děkovat osudu, že film ve své době vznikl a čas od času si jej připomenout (nejlépe koncem roku, kdy jej některá z televizních stanic zpravidla zařadí do svého vysílání): málokteré dílo totiž ukazuje s takovou názorností několik naprosto scestných, leč v poválečném Československu obecně sdílených představ, v nichž našel ruský imperialismus pomocníka natolik vydatného, že po dvě desetiletí nebyl sám skoro vidět.

Nejvýrazněji na sebe v tomto ohledu zajisté upozorňuje slavná budovatelská píseň „Ten dělá to a ten zas tohle“, která je i písní finální (zazní až ve filmu Pekařův císař, název prvního dílu se však tradičně používá k souhrnnému označení obou dvou). Jenomže: v čem je ta píseň vlastně tak scestná? Cožpak není pravda, že každý člověk něco umí, ten to a ten ono? A že „všichni dohromady udělají moc“? Není. Zatímco první větu je možné s klidným svědomím podepsat, závěr vyslovený ve větě druhé je víc než pochybný.

Vůbec totiž nestačí, že každý člověk něco umí. Aby nedocházelo k nedozírným ztrátám času, energie a nakonec i surovin, musí každý nejen něco umět, ale musí právě tak vědět, čemu přesně své schopnosti věnovat. Hodnota každého statku je dána jeho užitkem, a užitečné je jen to, co někdo potřebuje. Tvůrcem hodnot je tedy člověk, který sleduje trh a získává informace o možnostech odbytu, manažer, díky kterému není práce zbytečně vynakládána na něco, co nikdo nepotřebuje. Hrubé podcenění úlohy manažerů, tak charakteristické pro celých čtyřicet let komunistické totality, není nikde vyjádřeno tak úsporně jako v naivním spolehnutí na to, že „ten umí to a ten zas tohle“.

Druhým významným momentem filmu je lžicísařův výnos proti nepoctivým obchodníkům. Pekař Matěj, pokládaný dočasně za císaře Rudolfa, diktuje jakémusi písaři: kdo špatně naměří nebo naváží, tomu bude zabaveno zboží a za trest zamete večer tržiště. Působivé je to zejména ve spojení s onou fenomenální písní, v které se to jen hemží „bezprostředními výrobci“, doplněnými o pár poskytovatelů služeb (jediným svobodným povoláním, které se do Werichova textu dostalo, je dudák). Uměleckými prostředky zde bylo vysloveno rozšířené mínění, že zdrojem bohatství je výroba, kdežto na trhu by člověka nejraději okradli. Navzdory této zakořeněné představě je však jedním z nejdůležitějších zdrojů bohatství směna, už jenom proto, že užitek jakéhokoli statku klesá spolu s množstvím, které vlastníme. Báje o fryžském králi Midasovi, který svým dotekem cokoli proměňoval ve zlato, ukazuje dostatečně výmluvně, jakým chudákem by byl vlastník jednoho jediného, třebas velmi vzácného statku. A i školní děti, které si na výletech vzájemně vyměňují různé pamlsky ze svých svačinových balíčků, vědí, že na směně všechny strany zbohatnou, i když se nic nevyrobí. Pokud nefunguje směna, není ani nic platné, že máme „všichni všechno dohromady“; stačí zavzpomínat: všechno nakonec patřilo všem, a přitom všichni věčně něco sháněli

Každá společnost vděčí za svou prosperitu především obchodníkům, v tuzemsku však přežil až do dvacátého století středověký názor, že na obchodu je cosi hanebného. Jeden z účastníků Peroutkovy známé ankety „Proč nejsem komunistou“ v polovině dvacátých let docela vážně tvrdil, že obchodníci jsou parazité, kteří jakživ nic nevytvoří, jenom přendávají zboží z jedné strany pultu na druhý; nikoli hospodské tlachy nějakých negramotů: toto byl hlas všímavého a přemýšlivého člověka, spisovatele! Císařův pekař je ovšem příkladem mnohem vhodnějším: o Peroutkově anketě už dnes málokdo ví, kdežto Fričův film známe všichni důvěrně. Na jedné straně oslava výrobců bot a podkov, na straně druhé ostražitá nedůvěra k obchodníkům. Jakoby na míru tomuto zadání vytvořili komunisté systém, ve kterém se nedalo bohatnout na obchodu: národ rezignovaně procházel kolem plakátů s továrními komíny a v miniaturních samoobsluhách stál potupné fronty na košík. Díky Janu Werichovi dodnes víme, že si neměl nač stěžovat.

Martin Vrba