ARCHIV

Nepoučitelní?

Pan Luboš Palata, jak vyplývá z jeho článku „Sudetští zapadlí vlastenci“ (LN 15. prosince t.r.), má nelíčenou radost. Do Česka se vracejí vyhnaní sudetští Němci a pořizují si tu nějaký majetek (zjevně buď to málo, co zbylo z jejich někdejšího, nebo ještě spíše něco docela jiného; tu je třeba připomenout, že to ovšem musejí dělat, jak taktně píše pan Palata, „neviditelně“, protože devizový zákon zakazuje cizincům pořizovat si u nás nemovitosti; a tento zákon bude platit tak dlouho, dokud poslední vyhnaný nevypustí duši, EU nám to požehnala). Vrací se prý do vlasti, která „byla i jejich vlastí“ (jen byla, aby si zase až tak moc nemysleli; byla jim totiž zkonfiskována i s majetkem v roce 1945).

Radost je ovšem zčásti na místě: ti lidé jsou nám vlastně užiteční už napodruhé. Poprvé nám prospěli, když jsme je kdysi o všechen majetek oholili, a po druhé nám prospívají dnes, kdy si ho aspoň část („neviditelně“, ale za tvrdé) kupují zpátky.

V postoji těchto navracejících se Němců se ovšem ještě víc než vlastenectví zračí nezřízený optimismus. Vracejí se do „země“, která je totiž nejen o majetek, jak říká pan Palata, „už jednou připravila“, ale navíc se ještě dodnes tváří, že to bylo všechno úplně OK. Odkud tedy berou ti navrátilci jistotu, že za pár let nebudou o draze nabytý majetek oholeni znovu? Tak ve středověku různé „země“ postupovaly vůči Židům: kdykoli se vzmohli, udělal se menší či větší pogrom a v jeho stínu pak neoficiální i oficiální majetková konfiskace. Já bych se za těchto okolností na jejich místě bál.

Navíc nemohu dost dobře sdílet nadšení pana Palaty, jakmile se na věc podívám z té druhé, totiž naší strany barikády. „Neviditelný“ prodej majetku sudetským Němcům mi z této perspektivy připomíná praktiky našich kapsářů: odcizí vám portmonku, zkasírují hotovost, a pak vám zbytek (občanku, tramvajenku a platební karty, pokud jste si je stačili včas zablokovat) nabídnou coby poctiví nálezci k odkoupení.

Málo důvodů k nějakému velkému nadšení!

18. prosince 2004