ARCHIV

Zemanova kletba

Pád preferencí a v zápětí demise-nedemise předsedy poslaneckého klubu ČSSD Ibla ohlašují další etapu nekonečné politické krize, jíž procházejí sociální demokraté. Strana evidentně nemá z čeho žít: zdá se, že jí chybí program i charismatická osobnost. Sociální demokraté mají zároveň smůlu v tom, čím jsou chtě nechtě poměřováni.

Dosavadní politické dějiny České republiky utvářely dvě výrazné osobnosti a dva výrazné programy. Ten první je spojen se jménem dnešního prezidenta Klause. V době, kdy předsedal vládě a zároveň nejsilnější vládní straně, strhával lidi svou sebejistotou: měl pokaždé k dispozici výrazné, originální a zároveň jednoduché řešení, vytvářel je jako na běžícím pásu s udivující lehkostí a bez velkého hloubání. Odpor nesnášel a pokud se mu nedostávalo pozornosti, kterou považoval za náležitou, reagoval na to s dotčenou, kňouravou útočností. Jeho vynálezem je neviditelná ruka trhu, která měla svou čarovnou mocí vygenerovat zdravou společnost od hospodářství až po morálku. Pro českého občana se zhmotnila v obdivuhodné celonárodní loterii, zvané kuponová privatizace. Heslo znělo: každý Čech podnikatelem a potenciálním milionářem. Lidé měli dojem, že jsou „u toho“. Tím se Klausovi podařilo nabudit ve společnosti tak obrovské očekávání, že nemohlo nebýt zklamáno. Přesto považuji za nespravedlivé mluvit o „podvodu století“. Šlo spíš o politický než o hospodářský tah. Prodělat se toho moc nedalo, a většina lidí spíš něco málo vydělala. Málokdo tolik, co očekával. Hospodářský zázrak se nedostavil, zázraky se dějí zřídkakdy a většinou nikoli jen tak samy od sebe.

Klausovi záhy vznikla mohutná opozice. Její duší a motorem byl Miloš Zeman. Jak se na zavilého opozičníka sluší, namyšlený hulvát a kverulant. Jeho hesly byla spálená země, ráj tunelářů, a řešením čisté ruce, které zardousí hydru divokého kapitalismu. Potrestání viníků je program, na který frustrovaná česká společnost zpravidla zabírá. Miloš Zeman byl živoucím zhmotněním zásady: jaká vláda, taková opozice. Jeho recepty byly ještě o něco jednodušší než ty Klausovy: bylo to zapotřebí, protože jeho skalní stoupenci se rekrutovali z těch, na něž se u vládního korýtka nedostalo, a většinou se na ně nedostalo právem (řada pozdějších činitelů Zemanovy vlády, od Grégra přes Roučka po Davida, jsou živoucím důkazem). Miloš Zeman – jako ostatně každá zásadní opozice - naplnil své poslání tím, že vstoupil hlavním vchodem do Strakovky. Cestu mu rovnal jeho poražený oponent, s nímž se spojil, protože jinak to do Strakovky nešlo, opoziční smlouvou. Tak se stalo, že v sevření čistých rukou uvízl vlastně jen jeho vlastní ministr financí, břídil, který privatizoval „českou cestou“ jakousi manufakturu na dětské kočárky.

Následovaly čtyři roky politické exhibice, provozované na dluh, a záhadný odchod do politického důchodu. Spekulovalo se a spekuluje, že Zeman znal své lidi, věděl, čeho jsou neschopni, a očekával, že ho dřív nebo později povolají zpět. Existuje však další možné vysvětlení: Zeman cítil, že jeho atraktivní program se vyčerpal, a považoval za daleko výhodnější ponechat bárku ČSSD jejímu osudu, zpoza ždárských buků kritizovat své nešťastné dědice a zachovat si nimbus úspěšného politika.

Problém ČSSD je – mj. i jeho přičiněním – problémem snědeného krámu. Pozemanovská ČSSD bude vždy působit nedomrle: je těžké najít většího řimbabu a křiklavější teze typu „píchni ho, řízni ho, pusť mu krev“. Zvlášť když je ČSSD vládnoucí stranou a opoziční manýry si nemůže dovolit. V ČSSD přitom je a byla řada lidí, o jejichž osobní počestnosti nemám nejmenší důvod pochybovat (expremiér Špidla, předseda PS Zaorálek). Dopustili se kdysi jen jednoho jediného, zato však osudového poklesku: spojili svůj osud se Zemanem a upsali mu svou politickou duši. Ďábel se jim teď z Vysočiny pošklebuje.

Udělat někdy v budoucnu z klausovské ODS slušnou stranu je sice obtížné, ale konec konců představitelné: hodně z toho, s čím Klaus přišel, má jakýsi reálný základ. Udělat normální slušnou stranu z něčeho, co se kdysi deklarovalo jednoúčelově jako Opozice s velkým O, je zhola nemožné.

19. prosince 2001