ARCHIV

Pokoj lidem dobré vůle

Máme před sebou jeden ze dvou velkých křesťanských svátků, Vánoce, a při pohledu na každoročně větší a zběsilejší shon a nákupní horečku, na stále mohutnější reklamu a vemlouvačné fígle, jimiž se rozličné firmy, vyrábějící zbytečné předměty takzvaně dárkového charakteru, snaží polapit zákazníka, se maně naskýtá otázka, kampak se poděl duchovní rozměr Vánoc, ježto z dobré mysli konané adventní koncerty a jiné bohulibé akce v tom ruchu a tartasu komerčního třeštění jsou notně upozaděny a obecenstvo, bloumající po tržištích a hypermarketech je sváděno materiálnem, na jehož propagaci se vynakládají nemalé sumy, zatímco na dobročinných akcích se nedá nic trhnout, leda dobrý pocit u srdce. Jenže co s dobrými pocity u srdce, když lepší pocity jsou při pohledu na bankovní účet, který tloustne a tloustne a tloustne.

Jedna pozoruhodná věc: bývaly to druhdy svátky křesťanské a jsou i nadále, ale slaví je kdekdo. Bezvěrci, skeptici, programoví ateisté, nenáboženští židé, pro něž není problém nacpat se trejfe vepřovými řízky a jedním dechem si stěžovat na vrchního zemského rabína, že není pořádný Žid. Vloni mi jedna korejská studentka sdělila, jak se na Vánoce těší, protože je to pěkný „evropský“ zvyk a Kemal, student turecký, si liboval, jaké máme v Čechách pěkné písně o Jezulátku, o Mohamedovi že u nich tak hezky nezpívají. V naší sekularizované společnosti je obzvlášť patrné, že většina lidí bere oslavu Vánoc už jen jako pěkný zvyk. Inu, proč ne, ale zatímco svátky židovské nenapadne ne-Židy slavit, ne-muslimy nenapadne slavit ramadán a tak dál a podobně, Vánoce si přivlastnil kdekdo. Jako obyčej, ne jako svátek s nějakým poselstvím, s jistou dávkou spirituality, již můžeme vnímat tak či onak, ale nemůžeme ji od vánoc odříznout. Jenomže žijeme v době ekonomie, proti níž ekumenie má málo šancí, a ježto duchoví rozměr je matematicko-fyzikálně nezměřitelný, nahradil jej rozměr finanční, jelikož hmotnost a cena darů je vyčíslitelná, a jsou-li pořízeny opravdu obmyslně, je dokonce možné náklady na ně odečíst z daní. O tom, že je možno nakupovat vánoční dary na dluh, darmo mluvit, to už je pokleslost ducha kromobyčejně chmurná.

Další pozoruhodnost: o Vánocích bývalo zvykem ustat v bojích, vedly-li se války. Není to tak dávno, co se na Balkáně přestalo o Vánocích střílet. Hezký zvyk. Že by někoho napadlo ustat v bojích jen tak, o tom neslyšet. Patrně je válečná přestávka spojena s oním mírumilovným sloganem, Vánoce doprovázejícím: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobré vůle. Jako by ono poselství, provázející Vánoce, mělo omezenou platnost, tři dny v roce, nic víc. O svátcích se mějte rádi, ve všední dny se zabíjejte. Nadto je tu ještě jeden problém, a to se syntaxí. Posuneme-li čárku v onom vánočním sloganu, může to vypadat trochu jinak: Sláva na výsostech Bohu a na zemi, pokoj lidem dobré vůle. Neboť Bůh je na výsostech i na zemi, což platí jak pro Židy, tak pro křesťany a muslimy. Pokoj bychom pak měli přát všem lidem dobré vůle, zatímco těm, co dobrou vůli nemají, bychom pokoj dát rozhodně neměli. Ať už jsme víry mojžíšské, křesťanské, mohamedánské nebo nijaké.

David Jan Novotný