ARCHIV

Žádná tragédie

Ve zprávách o schvalování státního rozpočtu na příští rok byl věnován značný prostor dvěma miliardám, z kterých poslanci podporují různé drobné „projekty“ ve svých volebních obvodech, často přímo v místě svého bydliště. Dvě miliardy tvoří v celém rozpočtu něco málo přes dvě promile, a množství pozornosti, kterou na sebe strhly, bylo tedy zcela ve shodě se známým Parkinsonovým zákonem.

Věc však v tomto případě za pozornost skutečně stojí. Kde totiž tyto peníze – a nejde teď o jejich zanedbatelné množství - zpravidla končí? Opravy chodníků, rekonstrukce tělocvičen, stavba sportovních areálů. Financovat podobné akce ze státního rozpočtu je jako chodit z Litoměřic do Mělníka přes Vídeň. Samotní poslanci (někteří) už přiznávají, jak je to „nesystémové". Porcování mrzkých dvou miliard a vyjednávání s potenciálními žadateli o příspěvek zhltne zajisté spoustu času (ať už je to čas zákonodárců či jejich asistentů), který by měl být využit na věci závažnější než je výstavba golfového hřiště.

Pochopitelně se nabízí až trapně jednoduchá otázka: proč nedáte – či spíše nenecháte - více peněz místní samosprávě? K čemu je dobré držet kraje a obce zkrátka, a tu a tam jim ze státní kasy přispět na opravu nějaké lávky? Má to vůbec nějaký smysl?

Má. Našli bychom jej patrně u již zmíněného klasika Parkinsona, velmi jasně je pak vyjádřen v Rutově hře Žádná tragédie, která se zde poprvé hrála ještě za minulého režimu, v roce 1988. Hrdina příběhu, pan Hrdina, se dožaduje opravy kapajícího potrubí ve svém bytě, je však odbyt s tím, že přece dostal nový kýbl na zachytávání vody. Lehce arogantní úředník ještě dodává na vysvětlenou: „Chápu, jsme lidé – ale znáte lidi! Zbavíte je starostí a oni si rychle zvyknou. A kde je vděčnost? Lidé si nás váží, když za ně bojujeme. Ale právě proto to nesmíme dělat tak bezhlavě, aby nám problémy zanikaly pod rukama. Oč bychom potom usilovali? Zač bychom se potom zasazovali? To bychom tu také nemuseli být! Pamatujte si, pane Hrdino: problémy musejí zůstat zachovány, abychom mohli kdykoli poskytnout důkaz, že nám nejsou lhostejné.“

Kdykoli, nebo alespoň koncem kalendářního roku.

Hezké svátky, čtenáři!

Martin Vrba