ARCHIV

Zánik Columbie

Tragický konec raketoplánu Columbie je událost, z níž jen málokdo kromě Čechů (viz čtenářské komentáře v Českých novinách a na Idnes) a Iráčanů dokáže mít upřímnou radost. Událost, která se čas od času přihodí, ale zároveň událost, jež se stát neměla.

Navykli jsme si oběti na životech chápat jako něco skoro nenáležitého. Přitom cestu ke všem velkým výdobytkům lidstva lemují oběti na životech. Jsou situace, kdy je oběti třeba, a člověk si může jen tiše přát: Otče, tobě je všechno možné, odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.

Západní demokracie jsou ze své podstaty mírumilovné; západní člověk má úctu k zázraku lidského života. Poslední válka, jíž se lidé ze Západu účastnili a v níž byly velké oběti na obou bojujících stranách, byla ta vietnamská: americká a evropská veřejnost si vynutila její ukončení právě pro ty oběti. Kdykoli od té doby dosáhl počet mrtvých v nějaké operaci dvouciferné číslo, byla rychle odtroubena.

S tím podivně kontrastují pravé orgie vraždění, které se odehrávaly a odehrávají všude okolo: od Kosova po Rwandu.

Občas se zdá, jako bychom byli přesvědčeni, že smrt je nehoda, jíž se lze při troše štěstí a opatrnosti vyhnout. Lidi, kteří nevědomky sdílejí tento názor, čeká na konci života velmi nemilé překvapení.

11. září 2001 s tisíci obětí na životech znamenalo aspoň pro Američany kruté vystřízlivění. Vyvodili z toho důsledky. Evropa zjevně považuje ty, co zahynuli v troskách WTC a v unesených letadlech, za smolaře. Evropští „bojovníci za mír“ věří ve svou nesmrtelnost.

2.února 2003