ARCHIV

Spor o Mozartovu přízeň

Podle zprávy v LN vyšel v novinách Sudetoněmeckého sdružení v Rakousku Sudetenpost článek předsedy této organizace Zheisela. Zheisel reaguje na slavnostní koncert k 249. výročí narození W. A. Mozarta ve Stavovském divadle a mj. dokazuje, že v Česku často citovaná Mozartova věta „Moji Pražané mi rozumějí“ se týkala daleko spíš pražských Němců než Čechů. Praha měla koncem, 18. století necelých 80 000 obyvatel, drtivá většina byli Němci. Také v Nosticově (později Stavovském) divadle se hrálo převážně německy, a to až do roku 1920. O úspěch Mozartových oper v Praze se tedy lvím podílem zasadili nikoli Češi, ale pražští Němci.

Věcně má pan Zheisel do jisté míry pravdu. České vlastenectví v tom smyslu, jak mu rozumíme dnes, bylo tehdy v plenkách. Byla to věc několika nadšených intelektuálů. Čeští obyvatelé Prahy se rekrutovali převážně z nižších vrstev obyvatelstva (řemeslníci, služebnictvo), byli často bilingvní a se svou „národností“ si příliš hlavu nelámali. Pokud se premiéry Dona Giovanniho (nebo dřívějšího velmi úspěšného provedení Figarovy svatby) zúčastnili, tedy někde na druhé galerii (na tom není nic špatného, já jsem sám za mlada chodil do toho divadla na druhou galerii). Pan Zheisel by snad jen mohl vyjít malounko vstříc mé nacionální ješitnosti a uznat, že i tací tam byli, opera byla na sklonku 18. století podstatně méně exkluzivní žánr než dnes.

Na druhé straně: jakkoli bylo politické národní obrození v německé společnosti v té době výrazně dál než to české, vůbec nejsem přesvědčen, že by se většina lidí v tom divadle považovala v tomto smyslu za „Němce“: mnoho z nich byli prostě „Böhmen“ (obyvatelé českého království) nebo si s tím – stejně jako ti etničtí Češi – nelámali hlavu. Přenášet politický spor mezi Čechy a Němci do prostředí, které jím ještě ani zdaleka zplna nežilo, je problematické a dá se vysvětlit jen tím, že někde v pozadí je cítit trauma z vyhnání sudetských Němců a pocit oprávněné křivdy, že česká politika se s ním doposud důstojně nevyrovnala. Jenže to nemá s Mozartem mnoho společného.

Díky tomu má rozvíjející se hádka nádech přízračné stupidity. Sudetští Němci (ti v Rakousku možná ještě víc než v Německu) mají problémy s publicitou a se zviditelněním. Německá a rakouská politika se jich ujímá, kdykoli se jí to politicky hodí, ale, jak ukazuje odstrašující příklad Schröderova kabinetu, když se to hodí, je ochotna je taky cynicky hodit přes palubu. Jediná možnost, jak dosáhnout publicity, je, že pořádně nadzvednu druhou stranu, která s reakcí nebude otálet a nepochybně to přežene. Je to spolehlivé a i v tomto případě se to osvědčilo.

Reagovaly Lidové noviny a bez obtíží pana Zheisela přetrumfly. Vydávají jeho článek za stanovisko SLÖ, a jak se zdá, vůbec všech sudetoněmeckých organizací. Odvolávají se na výrok historika Ivo Hajna, že v dobách Rakousko-Uherska a němčiny jako úředního jazyka bylo těžké říci, zda se dotyční považovali za Čechy nebo Němce, ačkoli Rakousko-Uhersko vzniklo až v roce 1867 a v Mozartově době se ještě nemluvilo ani o „rakouském císařství“ (na formulaci se ovšem asi podílel redaktor LN, pochybuji, že by to pan Hajn nevěděl). Je nesporné, že český politický národ vznikl na etnickém základě: není na tom nic špatného ani dobrého, prostě to tak bylo, jako ostatně všude ve střední Evropě, Němce nevyjímaje. Počet „národnostně nevyhraněných“ se během devatenáctého století rapidně snižoval. Přesto je nesporné, že drtivá většina diváků při premiéře Dona Giovanniho sice asi přesně nevěděla, co jsou, ale velmi dobře věděla, že nejsou Češi v tomto etnicko-politickém smyslu.

LN následně uvádějí velmi nešťastný výčet osobností, které si prý přivlastňují jak Češi, tak sudetští Němci: Freud, Mahler, Kokoschka, Schiele, Werfel, Kafka, Brod, Porsche. Při vší české přivlastňovací nestydatosti je to tvrzení nespravedlivé, v životě jsem neslyšel, že by u nás někdo o těch lidech tvrdil, že byli Češi. Byli to prostě naši slavní rodáci či krajané (s výjimkou Oskara Kokoschky, ten se sem dostal jako Pilát do kréda, v Praze sice nějakou dobu žil, ale z Čech nepocházel). Faleš je jen v tom, nepřiznat, že drtivá většina z nich (snad kromě Kafky a Broda, kteří byli uvědomělí sionisté), pokud by tu byla zůstala, by byla uvedla při sčítání lidu počínaje rokem 1929 národnost německou a díky tomu (pokud by měla to štěstí a přežila holocaust) by pak v roce 1945-6 šupačila s třiceti kilo osobního majetku směr Německo. Bez ohledu na to, že šlo většinou o Židy, museli by dokazovat „věrnost“ ČSR, a věrnost se na rozdíl od nevěry dokazuje těžko.

Z výkonu LN může pan Zheisel cítit jakési zadostiučinění. Opět jsme svědky toho, jak snadné je dosáhnout, aby se Češi a jejich někdejší němečtí spoluobčané navzájem trumfovali v úsilí vydat ze sebe to nejhorší (sudetoněmecká opce pro Hitlera a následující vyhnání českých Němců je pěkný příklad).

Ostatně, jiný velmi zdařilý příklad ze současnosti je problém dědečka neúspěšného amerického prezidentského kandidáta Johna Kerryho. Dnešní čeští obyvatelé Horního Benešova si ho pokusili jaksi zprivatizovat. Pan Zheisel se rozhořčeně ohražuje: byl to sudetský Němec! Dědeček senátora Kerryho byl ovšem německý Žid. A tu je třeba připomenout: čeští a němečtí nacionálové se měli navzájem rádi jako psi a kočky (přetrvává to dodnes, s tou výhradou, že v Německu je dnes nacionálů hrstka, kdežto v Česku deset milionů). Přesto existuje jeden případ, kdy stáli věrně a družně bok po boku a navzájem se pochvalně poplácávali po plecích: byl to případ Leopolda Hilsnera. A Leopold Hilsner byl Žid, stejně jako dědeček senátora Kerryho.

Proto by si ausgerechnet v případě Kerryho dědečka měly obě strany uložit pořádnou zdrženlivost.

12. prosince 2004