ARCHIV

Hanba sudičům?

„Hanba sudičům,“ zakončuje Karel Steigerwald svůj článek „Umělci na staré fotografii“ (MFD 11. 12.). Steigerwald má jistě pravdu v tom, že za vyjadřování loajality k Říši nebo za organizování anticharty nemohli umělci, nýbrž režim. Bohužel má pravdu i v tom, že strůjci těchto nechutností zůstávají zpravidla i po pádu daných režimů skryti a nepotrestáni. Kdo z nás dnes ví, který z členů politbyra antichartu vymyslel? Kdybychom měli možnost se jich ptát, asi bychom slyšeli „To já ne, já tam tehdá nebyl, to asi tamten, ale nevím to jistě.“ A „tamten“ by si patrně vzpomněl, že byl právě na služební cestě a že kdyby tam tehdy byl, tak on by byli proti.

Jistě není na nás, abychom se nad Karlem Högerem či jinými samospravedlivě povyšovali. Na druhé straně Steigerwaldův článek budí dojem, že jakékoli morální soudy jsou zbytečné.

Jelikož jsem – co by student teologie, později topič a nakonec duchovní se státním souhlasem – v té době byl na místě ne sice vysoce, ale přece jenom dosti exponovaném, musel jsem ty otázky řešit takřka denně. A protože demokracie není žádnou samozřejmostí, i když to nyní tak vypadá, ostře se proti Steigerwaldovi ozývám a tvrdím, že klást si otázky po morálce je potřebné a správné. Kladení si otázek ještě není odsouzení kohokoli.

Ku příkladu trvám na tom, že je na místě jinak posuzovat chování, když jde člověku o holý život, a jinak, když jde pouze o koryto.

Pokud bychom si ty otázky nekladli, bylo by to nejnespravedlivější vůči těm, kdo ten život položili nebo kdo to koryto ztratili. Když šlo o antichartu, mohli lidé uvažovat například takto: „Nepovažuji chartu za chytrou věc a sám bych ji nepodepsal. Ale XY, který ji podepsal, je velmi slušný člověk, který nikomu neublížil. Kdybychom podepsal antichartu, prohlásil bych, že XY slušný člověk není, a ublížil bych jemu. Proto antichartu nepodepíšu.“ Ať se nám to líbí nebo nelíbí, otázka anticharty nás stavěla před otázku, nakolik jsme stateční a nakolik si vážíme přátelství s lidmi, kteří ji podepsali.

Ano, režim byl zrůdný i v tom, že rozlučoval důvěrné přátele. Faktem ale zůstává, že pro lidi, kterým o něco šlo, byli inspirativní spíše chartisté – a nebylo kvůli tomu nutno s nimi ve všem souhlasit. Anticharta a její signatáři mě neinspirovali k ničemu – bylo mi jich líto. Podotýkám, že lítost není odsouzení.

Dnes oblíbený postoj, že proti režimu jsme vlastně byli skoro všichni a skoro všichni jsme se podíleli na jeho pádu, je laciný a nepravdivý. Upírá právo na čest těm, kteří se odvážili vybočit z řady. Není-li hodnotových soudů, není ani žádná čest. Proto se zastávám hodnotových soudů. Ne proto, že bych chtěl odsuzovat antichartisty, ale proto, abych připomenul, že tu byli lidé, kteří byli ochotni obětovat své pohodlí, své bezpečí, lidé, kteří nezradili své přátele a kteří demonstrovali, že nám v životě může a má jít o víc než jen o to dobré bydlo.

Dan Drápal