ARCHIV

Hvězda listopadových oslav

Marián Čalfa nebyl během listopadových oslav k vidění ani ve sněmovně, ani na Albertově, ani na Bémově lidové veselici. Přesto se podle Lukáše Jelínka (MFD, 9. 12. 2004) stal jejich „nečekanou hvězdou“: v málokterém z rozhovorů s aktéry revoluce nepřišla na tehdejší Čalfovo angažmá řeč. Takové hodnocení je ovšem poněkud přehnané. Nebylo přece dost dobře možné, aby při vzpomínkách na Listopad Čalfovo jméno vůbec nepadlo. Pokud to pan Jelínek „nečekal“, neměl by se tím chlubit; zdá se však spíše, že chce ze svého hrdiny onu „hvězdu“ dodatečně vyrobit, a představit jej nadto jako „racionálně uvažujícího muže s moderními názory“, jakých v tuzemské politice není nazbyt.

V tomto kontextu stojí za připomenutí patnáct let starý rozhovor (jakkoli je jeho četba skutečným utrpením, jde o typické normalizační ptydepe), který pan Čalfa - coby vedoucí komise pro přípravu nové ústavy – poskytl Rudému právu v březnu 1989. Tehdejší ministr Adamcovy vlády v něm prezentuje názor, že ústava má poskytovat „komplexní ideologický pohled na organizaci společnosti a státu“. Nová ústava tedy „vyjádří osvědčené principy, které jsou základem ústavy socialistického typu. Jde především o svrchovanost a moc pracujícího lidu, vedoucí úlohu dělnické třídy a jejího předvoje – KSČ. (...) Bude proto důležité vyjádřit v ústavě základ komplexní přestavby společnosti tak, jak vyplývá ze závěrů XVII. sjezdu KSČ a zasedání ÚV KSČ.“ Hloupé? Jistě, a nejen to.

K osvojení takto odporného slovníku nebylo zapotřebí žádných výjimečných kvalit, stačilo „pouze“ rezignovat na jakoukoli sebeúctu. A to včetně té, co ještě zbyla i lidem, kteří platili příspěvky ROH a při komunistických volbách nechodili za plentu. Za časů ČSFR, tedy v době, kdy si přestal hrát na komunistu a vsadil na kariéru federálního politika, přišel Marián Čalfa s tezí, že federace nesmí zaniknout, protože i zdravý lidský organismus musí mít některé orgány zdvojené(!); o „dělnické třídě“ již nemluvil, ale hloupé to bylo pořád. Racionální uvažování? Spíše jen docela banální snaživost. Jak lze ostatně Čalfovy názory označit za moderní (i kdyby to slovo něco znamenalo), když je nikdo neznáme, a nezná je patrně ani on.

Politika bude vždy přelidněná těmi, kteří nemají žádné názory, o to větší však chuť nějaké (rozuměj jakékoli) prosazovat. Podobných lidí má každá doba dost a dost, třebaže je většinou neznáme z médií; ve správný čas na správném místě pochopitelně nemohou být všichni. Kritický pohled na Mariána Čalfu by však v zájmu slušné debaty neměl být ztotožňován se zatracováním Listopadu. Sametová revoluce nebyla jen sebeokouzlenou fraškou, měla i momenty skutečně velké a silné; zákulisní dohody s panem Čalfou patří však jednoznačně k jejím prohrám.

Přitom stačilo docela málo: vyzvat tehdejšího prezidenta, aby – po té, co byl zrušen čtvrtý článek komunistické ústavy – vypsal svobodné volby, což byl zcela legitimní požadavek revoluce. Prezident byl však namísto toho vyzván, aby abdikoval! Volby tak už neměl kdo vypsat, nového prakticky nešlo zvolit, a pan Čalfa se stal náhle zachráncem situace, v mnoha očích zcela nepostradatelným. Byla to politováníhodná nešikovnost s neblahými následky. Pan Čalfa měl samozřejmě jakýkoli významný post zastávat nejdéle do voleb. Dobře, nepovedlo se. Dějiny jsou plné nejrůznějších bot a nějakou ideální cestou se nikdy neubírají. Je však lepší se s tím smířit nežli si ještě po patnácti letech namlouvat, jaká to tehdy s tím Čalfou byla úžasná trefa.

Martin Vrba