ARCHIV

Justice jako obětní beránek?

V souvislosti s některými nedávnými rozhodnutími českých soudů ve věci údajné spolupráce s StB (případ Vratislava Kulhánka, Jiřiny Bohdalové) se mnoha lidí zmocňuje pochopitelné znepokojení. Spolupráce s StB se v obecné rovině podivným způsobem relativizuje. Podle vyjádření pracovníků Ministerstva vnitra prohrává ministerstvo jen každý desátý spor. Jsou mezi nimi spory lidí zvučných jmen. Je obtížné vyhnout se dojmu (který samozřejmě nemusí být oprávněný), že ti, co zvučným jménem nedisponují, mají zkrátka smůlu. Rozhodující roli hrají svědectví bývalých důstojníků StB: ti mohou – ale nemusí - svým údajným agentům potvrdit nevinu. Nějaké sankce za to, že kdysi někoho neoprávněně vedli jako vědomého spolupracovníka, jim asi nehrozí, a na druhé straně dokázat jim, že lžou, musí být dosti obtížné. Proto se vůbec nedivím pohnutkám, které vedly pana Luďka Navaru k napsání hořkého článku (Minulost v rukou soudců, MfD 2. 12. t.r.).

Za problematické považuji jen paušální úvahy o „české justici“, otázky, zda má morální právo „interpretovat osobní historii těch, co se zapletli s komunistickým režimem“, když nedokázala odsoudit zločiny minulosti a nutí studenty k omluvě za sametovou revoluci, zatímco by její přirozenou povinností mělo být revoluci a její výdobytky bránit.

Nechci psát polemiku s panem Navarou, jen se zmínit o určitých pověrách a iluzích, které u nás mnoho lidí v souvislosti s úlohou justice sdílí.

Neměli bychom nespravedlivě zevšeobecňovat: „morální právo“ může mít či nemít jedinec, snad instituce (KSČM), ale ne profese. Soud s bývalými studenty brněnské architektury (rozsudek považuji za skandální) jim neuložil omluvu za sametovou revoluci, ale za údajné poškození jedné konkrétní osoby konkrétním vyjádřením. Úlohou soudu v demokratické společnosti nemůže být „interpretovat osobní historii“ obžalovaného a už vůbec ne „hájit výdobytky sametové revoluce“ (což je v podstatě totéž jako „hájit výdobytky socialismu“).

Tyto a podobné představy vycházejí přitom ze správného ohodnocení soudní moci a její úlohy v demokratické společnosti: je to v mnoha případech poslední odvolací instance proti nadpráví politické moci (exekutivy i legislativy). V civilizovaných zemích proto požívá právem velké vážnosti. Odtud v méně civilizovaných zemích představa, že soud může řešit problémy, na nichž si politika vylámala zuby, a že může suplovat politická rozhodnutí tam, kde je politika zachvácena nedostatkem odvahy a alibismem.

Odtud také představa, že aby justice mohla fungovat, mají soudci povinnost být lidmi z úplně jiného těsta než my ostatní hříšní smrtelníci. Tato představa je totálně nerealistická: existují sice jakési výběrové mechanismy, ale jejich možnosti jsou velmi omezené. V demokratické společnosti jde o to, aby fungovala spravedlnost, jejímiž vykonavateli jsou lidé stejně nedokonalí jako my ostatní: spravedlnost světská, konečná a nedokonalá jako každé lidské dílo.

K tomu musí být splněno několik podmínek. Především jakási všeobecná dobrá vůle ve společnosti uznat i za těchto okolností rozhodnutí soudu, i ta tzv. kontroverzní. Vychází z přesvědčení, že spravedlnost je víc než svoboda a víc než pravda (za níž se obyčejně schovává nějaký politický zájem, např. „národní“). A z přesvědčení, že spletité problémy, jako např. otázka kriminální viny i neviny, lze rozplést jen tak, že se formalizují (a nikoli filosofováním, moralizováním či ideologizováním).

Druhou podmínkou jsou dobré zákony. Např. v zemi, kde je dědické právo odvislé od etnického původu zůstavitele a dědice, má soudce jedinou možnost: zásadně se sporům, opřeným o podobné zákony, vyhýbat (tak jako se za minulého režimu soudci vyhýbali politickým kauzám). Stupidní a nemravné zákony nejsou jejich problém.

Stejně je třeba říci, že „vyrovnání se s komunismem“ nelze přehrávat na justici, když se to nepodařilo politikům, publicistům ad. Justice má na tom jistě taky svůj podíl, ale není obětním beránkem, na něhož by se dalo všechno svést. Justice je taková, jaká je celá společnost. A to, upřímně řečeno, není nic moc.

Mladá fronta Dnes 6. prosince 2004