ARCHIV

Nářek pana Sachse

Když jsem byl malé dítě, někdy počátkem padesátých let, šířila se mezi mými vrstevníky následující představa osvobození: jednoho dne přiletí americké letouny a shodí bombičky s pomerančovou vůní. Všichni usneme, a když se probudíme, zjistíme, že mezitím byl odstraněn bolševismus a nastolena demokracie.

Úplně jsem na tenhle dětský sen zapomněl. O to víc jsem vděčen panu Jeffrey D. Sachsovi (Mlčící iráčtí mrtví, MfD 2. prosince t.r.), že mi jej najednou znovu vybavil. Představa pana Sachse o tom, jak jedině smí vypadat legitimní válka, kterou vede jeho vlast, se totiž docela kryje z představami desetiletých dětí z někdejšího Československa.

Amerika pohříchu nárokům pana Sachse zatím ani zdaleka nedorostla. Děsí ho „snadnost, s níž se civilizovaná země může zaplést do masového zabíjení civilistů“, rozuměj v Iráku. „USA vybíjejí obrovské počty civilistů, rozhořčují tamní obyvatele a islámský svět a vytvářejí půdu pro eskalaci války a zabíjení.“ „Náhodným dotazováním (?) bylo doloženo o sto tisíc mrtvých civilistů víc než v předchozím roce, kdy byl ještě u moci Saddám Husajn“. A nejen to: „Děti umírají v důsledku průjmů, infekcí dýchacího ústrojí a dalších potíží, způsobených závadnou pitnou vodou“, a i to je pochopitelně vina Spojených států. „Ještě horší je, že americké veřejné mínění, média i volební výsledky nechávají nejsilnější armádu světa bez účinných omezení“. Na vině je lid, bylo by třeba ho vyměnit.

Autor poměrně snadno přehlíží tisíce civilních obětí různých atentátů v Izraeli prakticky od jeho vzniku. Přes tři tisíce amerických civilistů zavražděných 11. září 2001. Stovky mrtvých při atentátech v Madridu. Podřezané žurnalisty a humanitární pracovnice. Vychází zjevně z liberální představy, že každý má vést život podle svých představ a neměl by se jim zpronevěřovat. Podle našich představ je válka zlo. Zabíjet je zlo. Teroristé dělají to, co považují za správné (zabíjejí „takzvané civilisty“), kdežto my děláme něco, co za správné nepovažujeme (oni milují smrt, my milujeme život, jak nám kdysi vmetl do tváře jakýsi terorista, tak se podle toho zařiďme).

Válka je věc surová a zavrženíhodná. Bohužel taky občas nevyhnutelná, například když nás někdo šmahem označí za křižáky a sionisty a rozhodne se s námi skoncovat. Během dlouhého vývoje krvavých tažení se lidstvo dopracovalo k tomu, že je třeba rozlišovat mezi těmi, kdo jsou ozbrojeni a bojují, a těmi, co zbraně nemají a válečné vřavy se neúčastní. Vymyslilo si různé distinkce, uniformy, na druhé straně červené kříže a zóny beze zbraní. Přesto se dosud nikdy nepodařilo dosáhnout toho, aby ve válce neumírali také civilisté. Ovšem, přesto je o to třeba stále usilovat.

Dnešní islámští válečníci postavili svou strategii na důsledném zrušení těchto hranic. Jde jim nejen o to, aby se od civilistů nepoznali, ale aby si je vojáci druhé strany s civilisty pletli. Používají civilistů jako živý štít s daleko větší důsledností a bestialitou než jednotky SS v druhé světové válce. Má to být důvod, aby USA složily zbraně do klína? A až na nás přijde řada, my taky?

Přesto máme naději jednou v budoucnu v očích pana Sachse obstát. Mluví totiž o „americkém přeludu o posledním souboji“, který roztáčí bludný kruh krveprolévání. Poslední souboj tohoto typu je opravdu velmi daleko. Vůbec se nedá vyloučit, že protivník nasadí zbraně hromadného ničení (odvety se bát nemusí, je nepostižitelný; proti bacilům tetanu se nedá bojovat revolverem). Pak budou na straně „křižáků a sionistů“ totiž na té naší, statisíce civilních obětí. Snad se jimi podaří pana Sachse usmířit, takže bude pak na ty, co přežijí (pokud se ovšem shodou okolností ocitne mezi nimi), pohlížet o něco shovívavěji než dnes.

Obávám se, že pan Sachs dává průchod své přecitlivělosti na nesprávném místě. Přitom se nabízí příležitost, kde by byla možná na místě: na sklonku druhé světové války sáhlo americké letectvo ke kobercovým náletům na německá města. Tato válečná strategie byla postavena na důsledném zrušení hranice mezi vojáky a civilisty. Zahynuly statisíce, možná přes milion lidí. Vojenský význam to nemělo žádný. Nechci to nepatřičně dramatizovat, je to už dávno a ve válce se občas stane, že se i ten, kdo bojuje za správnou věc, nechá nakazit odpornými manýrami protivníka. Jen se mi nezdá, že by citlivé americké liberální duše tato minulost nějak zvlášť znepokojovala. Hlavně, aby se neubližovalo arabským teroristům!

5. prosince 2004