ARCHIV

Co zbude po Havlovi

(pokus o politický nekrolog)

Odchod politika, který se dlouho hřál na výsluní veřejné přízně, a zejména tenkrát, když jde o odchod vynucený okolnostmi, je pro něho samotného chtě nechtě bolestná záležitost. O tom, jak je těžké ho zvládnout, svědčí např. trapný a humpolácký pokus Miloše Zemana o comeback. Možnost hrát dál významnou úlohu v národním životě je pro toho, kdo jednou odešel, do budoucna podstatně omezena nedostatkem politických instrumentů. Už to mne vede k jakési zdrženlivosti při posuzování Havlovy politické dráhy. Takový odchod je vždycky něco jako politická smrt. Partir, c´est mourir en peu.

V první řadě je zapotřebí odfiltrovat věci podstatné od méně podstatných. Například se velmi přeceňuje problém s udílením prezidentských milostí. Český člověk nemá smysl pro velkorysost. Proto mu aspoň zpočátku nebyla až tak proti mysli odporná ruská nemilosrdnost komunistického režimu. I to, co se nazývá prezidentovými „monarchickými sklony“, je věc druhořadá: každý český politik (a zejména politický amatér jako Václav Havel) bude strháván pokušením hrát ve funkci prezidenta masarykovskou šarži. České republikánství je do značné míry legenda; spíš jde o jakési chrapounství, které si sice přeje mít nad sebou jakousi posvátnou autoritu, ale jen proto, aby ji pak mohlo ostouzet. (Úplně stranou nechávám skryté či otevřené výhrady k prezidentovu druhému manželství; považuji je za odporné, do toho přece nikomu nic není).

Zásadní a podstatné slabiny Havlovy politiky mají své kořeny v Chartě77. Motiv tohoto veřejného vystoupení byl pochopitelný – do nebe volající drzost, s níž se komunistický režim rozhodl vtělit do svého právního řádu mezinárodní pakty o občanských a sociálních právech, aniž by je aspoň v nejmenším hodlal dodržovat. Za výzvou se shromáždila velmi pestrá společnost: komunističtí intelektuálové na cestě od stalinismu prostého s mezistanicí ve stalinismu s lidskou tváří k lidské tváři bez stalinismu; neúspěšní komunističtí aparátčíci z roku 1968; literáti nesocialistické (většinou křesťanské) orientace; nonkonformní umělci. Jejich vystoupení mělo chtě nechtě politické ambice. Úspěch se nedostavil, ukázalo se, že režim je o hodně pevnější, než si signatáři připouštěli. Tak vznikla koncepce dialogu s mocí ohledně dodržování lidských práv, probíhajícího výlučně v morální rovině. Zároveň tato intelektuální elita propadla představě, že je veřejnost zradila, neboť uzavřela s režimem nepsanou smlouvu o kolaboraci.

Odtud se odvíjejí tři hlavní Havlovy politické chyby. Především „nepolitická politika“, zpočátku představa, že začínáme s demokracií tak říkajíc na zelené louce a nemusíme tedy opakovat omyly a bloudění Západu. V centru Havlovy nemilosti stály od počátku politické strany. Jakýmsi konkurenčním pokusem bylo už OF: útvar, který měl aparát, v čele „osobnosti“, nepsanou hierarchii, o jejímž pořadí rozhodoval a na jejímž čele stál právě Havel, ale žádné členstvo. Posttotalitní struktura, jakási mírumilovná obdoba mussoliniovského korporativního státu, od něhož se lišila mj. svou naprostou neživotaschopností. Uskutečněna do důsledků by znamenala otevřené pole pro docela bezostyšnou politickou manipulaci. Klaus proti této koncepci postavil politické struktury tradičního typu a zvítězil na celé čáře. Havel pak svou původní ideologii modifikoval v představu „občanské společnosti“, v níž nezávislé iniciativy tvoří spontánní protiváhu politickým stranám, manipulujícím veřejností. Tento projekt se pohyboval na samé hraně ústavnosti a navíc zkrachoval: všechny „iniciativy“ dřív nebo později skončily v písku a podobnou smůlu měly i politické strany, které se nechaly Havlem inspirovat. Havlovi se nikdy nepodařilo vytvořit pevné politické uskupení, které by bylo schopné konkurovat ODS a ČSSD.

S nepolitickou politikou souvisí i líbivá ideologie globální zodpovědnosti. V zemi, kde jádro politické tradice tvoří havlíčkovské přesvědčení, že člověk zodpovídá jen za to, co je schopen ovlivnit, a že se má starat jen o to, co je schopen ovlivnit, nemá takový falešný idealismus šanci. Větší ohlas měla na Západě, kde ji zejména ta část společnosti, nakloněná různým socialistickým utopiím, brala podobně jako západní Němci na počátku osmdesátých let Nemocnici na kraji města.

Druhá Havlova chyba vyplynula z ideologie „dialogu s mocí“ a z celkové nepřipravenosti disidentů převzít v roce 1989 politickou odpovědnost. V okamžiku, kdy se komunistický režim zhroutil a kromě nich tu nebyl nikdo, kdo by mohl převzít moc, nedokázali vládnout bez komunistů. Místo aby je přizvali pouze k demontáži starých pořádků s tím, že součástí demontáže je i demontáž KSČ, a nepůjde-li to po dobrém, může to jít taky po zlém, přizvali je k faktické spoluúčasti na vytváření nového režimu. Během toho sice někteří komunisté (Marián Čalfa) dezertovali, ale jádro strany bylo zachováno a převedeno do nových poměrů. Havel jako čelný představitel českého disentu za to nese přímou zodpovědnost. Klaus proti tomu postavil okázalý antikomunismus a bodoval.

Třetí Havlovou chybou byl v zásadě přezíravý vztah k veřejnosti. Kdysi podle jeho přesvědčení uzavřela smlouvu s Husákem. Dnes byla v jeho pojetí nové demokracie odsouzena k tomu, aby dělala novému režimu štafáž na náměstích. Kdo by nekooperoval, připomene se mu jeho černá zrada. Klaus byl prostý tohoto disidentského mindráku, veřejnosti se ujal, nabídl ji generální pardon i tam, kde to nebylo mravné a nutné, a opět vyhrál.

Díky těmto chybám se tedy Havlovi nepodařilo být Václavu Klausovi skutečným protivníkem. Václav Klaus a ODS by ovšem skutečného protivníka byli velice potřebovali. Havlovy neúspěchy ve vnitřní politice jeho popularita v zahraničí nedokázala vyvážit. Toto totální podlehnutí bylo velmi nešťastné, protože Havel měl v několika zcela zásadních věcech vůči Klausovi pravdu. Zčásti ji také dokázal prosadit.

Především je třeba zmínit Havlův důraz na regionální samosprávu. Společnost, kde se samospráva omezuje na dvě úrovně: obecní a pak až celostátní, je vydána všanc netydaté manipulaci centralizátorů:

Václav Klaus velmi často a velmi snadno podléhal tomuto pokušení. Mimo jiné i díky Havlově vytrvalé podpoře se podařilo regionální samosprávu prosadit nejprve do ústavy a po poměrně dlouhé době i do života.

Druhou velmi podstatnou Havlovou zásluhou je podpora Visegrádské spolupráce. Zjevně nějak instinktivně cítil, že bezpečnost ČR závisí od dobrých vztahů v regionu a překonání starých nepřátelství, které jím zmítaly od devatenáctého století a vedly nakonec k tomu, že se ho zmocnil nejprve Hitler a pak Stalin. Havel prosazoval tuto spolupráci proti houževnatému odporu tandemu Klaus – Zieleniec a našel posléze spojence v Miloši Zemanovi, takže „Visegrád“ dnes jakž takž funguje.

Vynechat nelze ani Havlův zpočátku otevřený postoj k temným místům naší národní minulosti, k vyhnání sudetských Němců. Zde Havel narazil na soustředěný odpor české politiky i české veřejnosti a své původní stanovisko nakonec vzdal. Zůstala mu v té věci do poslední chvíle jakási nejistota – byl jednookým mezi slepými, a i to snad mělo jakýsi význam.

A konečně závěrečný akord Havlova prezidentování, podpis pod článek evropských státníků, vyjadřujících solidaritu USA v konfliktu s Irákem. Havel zaujal jasné a správné stanovisko – v rozporu s vládou, parlamentem i veřejným míněním. Je to povzbuzení pro všechny, jimž jsou dnešní evropské hrátky s islámskými teroristy z duše odporné.

Shrnuto a podtrženo: Václav Havel byl představitelem první, anarchické a politicky nešťastné politické vlny českého postkomunismu. To, co prosazoval, se z větší části ukázalo jako nedostatečné a bylo překonáno. Přesto po sobě zanechal myšlenky a iniciativy, na které bude každý rozumný politik budoucnosti navazovat.

2. února 2003