ARCHIV

Předčasné volby a opožděné strany

Úvahy o předčasných volbách nemohou vyvolat jiné pocity nežli smíšené. Ústavou předepsaná procedura je značně nepříjemná, ale vidina dalších devatenácti měsíců Grossovy vlády není o nic lepší. Pokud by nyní Unie svobody odešla z vlády a pomohla o celý rok uspíšit volby, byl by to její poslední, ale zdaleka nejzáslužnější čin, na který bychom ještě po letech vzpomínali s uznáním. US-DEU bude však nejspíš ve všem všudy následovat ODA a opustí naši politiku s velkou ostudou.

Nikdo jiný v tuto chvíli k vypsání předčasných voleb přispět nemůže. Lidovci to neudělají: byla by to během sedmi let druhá vláda, kterou by položili, a to si žádná strana nedovolí.

Důvodem k vypsání předčasných sněmovních voleb ovšem nemohou být výsledky voleb krajských či senátních, kterých se účastní zhruba polovina voličů. Představa, že se vždy – ať už jde o jakékoli volby – rozhoduje o vládě, je naprosto zvrácená, a každá sebevědomá strana ji bude mlčky ignorovat. ČSSD v krajských volbách roku 2000 také nijak neoslnila, a o dva roky později obhájila pozici nejsilnější sněmovní strany.

Po prohraných eurovolbách před letošními prázdninami však ČSSD nemužně zpanikařila - a vyměnila premiéra. Právě tím strana dokázala, že si nezaslouží vystřídat až v roce 2006, ale hned teď. Stanislav Gross se nejprve pokusil udělat z bývalého rozháněče protibolševických demonstrací šéfa Úřadu vlády, v druhém kole doplňovacích voleb do Senátu pak vyzval k podpoře komunistických kandidátů. Je to muž bez zábran a bez paměti, ztělesněná nezralost. Protikandidatura Zdeňka Škromacha na post předsedy působí jako špatný vtip. Pokud ČSSD neumí ve svých řadách najít nikoho lepšího, je patrně u konce s dechem, a jejího zániku by nebyla velká škoda.

Ještě jako předseda Poslanecké sněmovny poučil Miloš Zeman veřejnost, že strana s nenahraditelným předsedou je vlastně jen nezodpovědným fanklubem, a že on sám v žádném případě není nenahraditelný: v ČSSD roste řada osobností, které jej v budoucnu mohou vystřídat, třeba „přemýšlivý“ Vladimír Špidla nebo „průbojný“ Stanislav Gross. Tentýž Zeman nedávno prohlásil, že Špidla byl největším omylem jeho života, a o Grossovi dnes otevřeně říká, že není žádnou osobností. Kde je tedy nějaká osobnost, po níž dnes Miloš Zeman tak starostlivě volá, pokud jí nemyslí sám sebe?

Při pohledu na současnou politickou scénu je tak patrný klíčový význam prvních svobodných voleb po pádu totality. Rok 1990 nebyl žádnou přípravkou či nezávaznou zkouškou. Naopak: rozdal karty, se kterými hrajeme dodnes. Kdo se tehdy opozdil, nedokázal to už dohonit. Dnešní životaschopné strany jsou nejspíš nikoli náhodou ty, které výrazněji uspěly před čtrnácti lety: ODS (tehdy OF), KDU-ČSL (ČSL) a KSČM.

Nad ČSSD visí otazník. Její polistopadový nástup se vůbec nevydařil. Přání Václava Havla, aby ČSSD existovala pouze v rámci Občanského fóra, stranu rozštěpil, a ta se z tohoto oslabení dodnes nevzpamatovala. (Havel se dnes dušuje, že mu šlo především o to, aby se OF rozplynulo do skutečných stran. Jeho tehdejší kroky směřovaly ovšem právě opačným směrem a vlastně zabránily obnovení strany, kterou zde nyní postrádáme.) Strana ve volbách v roce 1990 zcela propadla a stala se potom útočištěm všech, kteří jinde neuspěli. Odkud chce potom Zeman brát nějaké osobnosti? Jeho velké charisma mohlo stranickou bídu na čas zakrýt, ale nemohlo ji odstranit.

Vedle nevolitelných komunistů má tedy volič na vybranou ještě ze dvou stran. Není to vůbec málo: co bychom před patnácti lety dali za to, kdyby zde jako alternativa existovala byť jedna jediná.

Osobně si totiž vůbec nemyslím, že zde existuje nějaký „prostor pro novou stranu“. Je zde samozřejmě určité procento voličů, kteří ve volebním právu nevidí šanci, jak zabránit nejhoršímu (tedy svého druhu povinnost), ale vnímají volby tak trochu jako nákup v supermarketu (Jdeme pryč: co bych přesně chtěl/a/, tu zrovna nemají!). Takovýto přístup zde ovšem nevytváří prostor pro novou stranu, ale pro mnoho nových stran, které si navzájem seberou hlasy. A i kdyby některá z nich pronikla díky podpoře takto velenáročných voličů do sněmovny, do příštích voleb jich připraví o iluze dost a dost na to, aby se tam už podruhé nedostala. A navíc tu pro něco takového není dostatek nového materiálu: jakmile „nové“ straně vysvitne byť malá naděje na úspěch, ihned se zalidní starými známými tvářemi.

Taková strana má pak před sebou jepičí život, a pravděpodobně skončí stejně neslavně jako včera ODA a zítra US.

Martin Vrba