ARCHIV

Zemřel Bohuslav Blažek

Psaní nekrologů patří k smutným, ale nevyhnutelným povinnostem stárnoucího člověka. Když jsem byl dítě, znamenala pro mne smrt v bezprostředním okolí něco děsivého a výjimečného. V posledních deseti letech si připadám jako voják, který se blíží frontové linii. Kolem dopadají granáty, střelba houstne. Smrt zevšední, totiž smrt těch druhých, těch, které jsme měli rádi (na svou vlastní si předem zvyknout nelze). A člověk si jen se smutkem opakuje: vida, další známý či přítel, kterého už nikdy nepotkám.

Po těžké nemoci zemřel minulou neděli publicista a sociální ekolog Bohuslav Blažek. Ti, co se s ním v novinách loučili, zmínili většinou jen letmo to, co je pro mne základní. Slávek patřil k úzkému okruhu spolupracovníků časopisu Tvář, ke společenství, které předurčilo celý můj další život. Seznámili jsme se někdy na podzim roku 1965 uprostřed hektické kampaně na záchranu časopisu. Měl vždycky neobyčejně širokou síť kontaktů a pomáhal nám shánět podpisy pod petici proti zákazu Tváře. Časopis se ovšem zanikl, ale lidé, kteří se kolem něho sdružili, se scházeli dál, Slávek se těchto schůzek pravidelně účastnil a autorsky se podílel na sbornících, které se nám podařilo vydat. Měl velmi široký záběr, spojený s jakousi trochu chaotickou horlivostí a zaujatostí, psal prózy, zabýval se intenzivně antickou filosofií, pamatuji se, že k jejím protagonistům měl velmi osobní vztah, který v našem okruhu vzbudil pobavené veselí. Neurazil se. Brali jsme ho tak trochu jako redakčního eléva v neexistujícím časopise – dnes nevím proč, byl jen o dva roky mladší než já. Když pak v roce 1968 začala Tvář vycházet, stal se členem redakční rady a vydržel v ní až do hořkého konce. Korektní člověk, na kterého bylo spolehnutí.

V roce 1969 Tvář zanikla – po druhé a navždy. Autorský kolektiv se tentokrát neudržel. Bohuslava Blažka jsem úplně ztratil z obzoru, ne cíleně, prostě se to přihodilo. Začali jsme se zase potkávat až po listopadu 1989, na různých diskusních večerech, v rozhlase a televizi. Od našeho posledního setkání neuplynulo ještě ani tři čtvrtě roku. Vezl jsem ho autem ze studia do města, bavili jsme se o politice a vůbec mne nenapadlo, že už v sobě nosí strašnou nemoc, která ho do pár měsíců zabije.

Pro mne je Bohuslav Blažek Tvář. A Tvář je pro mne to, co je pro jiné dům, ve kterém se narodili. Připomínám to, protože jiní to zmínili jen letmo a protože je to z mého osobního hlediska významné. Nekrolog by měl být osobní. Jinak není k ničemu.

27. listopadu 2004