ARCHIV

Progresivně se vytrácející půvab OSN

Za mlada, jako student na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jsem docházíval do budovy sekretariátu OSN na Manhattanu a na 24.poschodí, zejména o weekendech, vykořisťoval pracovnici UNICEF (United Nations Children Emergency Fund), dobrou duši a později mou manželku, aby na stroji ťukala potřebné školní úkoly včetně doktorské dizertace. Měl jsem tam i příležitost seznamovat se či aspoň potkávat s různým personálem včetně kádrů z tábora míru. Na ono výsostné území mimo jurisdikci USA přijížděli všelijaké excelence,.vzpomínám si na vzdávání holdu, když slavnostně byl vítán i ugandský lidožrout Idi Amin Dada, PhD.

Mnohé podivné postavy, jichž časem přibývalo, jsem již nezažil. Zamyšlení si například zaslouží Callixte Mbarushimana, dlouholetý zaměstnanec v odboru United Nations Development Program. V roce 1994, když v Rwandě došlo ke genocidě 800.000 domorodců, zejména etnických Tutsiů, dotyčný se podílel na zabití 32 osob včetně bývalých kolegů z OSN, jak potvrzeno očitými svědky. Nicméně Mezinárodní trestní soud upustil od žaloby, s odůvodněním, že tento evidentní viník nebyl jedním z hlavních organizátorů apokalyptického masakru.

Pravda, jím nebyl, ale mnohonásobným vrahem byl. Nadále zůstal ve službách OSN a k jeho propuštění došlo až v roce 2001. Propuštěnec protestoval a administrativní tribunál mu přiznal odškodné ve výši šestiměsíčního platu. To mu bylo málo, odvolal se a tribunál vylepšil pomlázku na třináctiměsíční výši. Obdařený zabiják, trvalou adresou teď ve Francii, prohlásil, že to není dost a že nedostateční dárci by měli být potrestáni. „Zřejmě tento případ byl řešen neadekvátně“ (mishandled), připustil William Orne, pověřený mluvčí OSN.

Inu, mnohým z nás se nedostává dokonalosti. Generálním tajemníkem byl přece zvolen a znovuzvolen i Kurt Waldheim, bývalý důstojník Wehrmachtu a notný lhář. V této souvislosti si snad zmínku zaslouží i výkon České republiky, když její občan Jan Kavan – Kato se po dobu jednoho roku zviditelnil v roli předsedy Valného shromáždění této světové organizace.

Slovní hříčka: z Tower of Babel („Věž babylonská“) učiněna Tower of Babble („Věž žvanění“).Tak totiž svou knihu nazval izraelský diplomat Dore Gold. Na nynějším území, zvaném Palestina, nikdy žádný arabský stát neexistoval. Jeruzalém je ve Starém zákoně jmenován šestsetkrát, v Koránu nulkrát, ani jednou. Počet arabských uprchlíků z území, jež se stalo součástí Izraele (600.000), počet židovských uprchlíků z arabských zemí (600.000). Počet Arabů, kteří smějí permanentně žít v Izraeli (1,250.000), počet Židů, jimž je dovoleno žít na palestinském území (0). Jeden židovský stát (demokracie), devatenáct arabských států (ani jedna demokracie). Počet rezolucí Valného shromáždění OSN zatracujících Izrael (322), počet rezolucí, zatracujících Araby (0).

Mizerný houslista ovšem nemůže svalovat svůj výkon na kvalitu houslí. OSN -- tento instrument, který měl zajišťovat harmonii světa, vznikl v roce 1945 jako aliance vítězů v druhé světové válce a zakládajících členů bylo padesát. Teď je jich skoro čtyřikrát tolik. Zřízena byla Rada bezpečnosti s pěti permanentními členy s právem nezřídka uplatňovaného veta a tak i záruky paralýzy, nevyřešení té které krize. Mezi někdejšími mocnostmi je Francie, ale nikoliv tehdy ještě neexistující Indie. Ta v systému rovnosti hlasů má tutéž váhu jako ostrůvečky, jejichž celkový počet obyvatelstva je menší, než indický populační přírůstek za jeden každý den. Zmnožením počtu mnohdy jen nominálně suverenních, nezávislé existence neschopných států se došlo k surrealistickému výsledku, že reprezentanti necelých deseti procent obyvatelstva světa mohou získat absolutní převahu při hlasování ve Valném shromáždění. A v Radě bezpečnosti virtuální mocnost Francie může svým vetem zmařit sebezávažnější iniciativu.

Precedentů nemohoucnosti OSN máme celou řadu -- ať už Rwanda, Kongo či Balkán. Prozatím nejposlednějším příkladem je bídná končina Darfur v Súdánu. V roce 2003 vláda v Chartúmu vyzbrojila arabskou milici, která se pustila do kruté etnické čistky. Víc než jednomu milionu domorodců se podařilo uprchnout – a případně zahynout. Převládá odhad, že v Darfuru do konce roku 2004 ztratí život 300.000 až jeden milion lidí. OSN odhlasovala (4.července 2004) rezoluci, vyzývající Súdán, aby se mírnil, a kdyby tak neučinil, že by došlo k „uvážení dalších opatření.“ Washington se domáhá sankcí. V tom případ ale hrozí veto Francie a Číny, investorů do rozvoje tamějších ropných polí. Americký Kongres odhlasoval rezoluci, že v Darfuru došlo ke genocidě. Evropské státy s takovou diagnozou raději váhají a arabské státy ji rozhořčeně odmítají. Po genocidě v Rwandě jsme slyšeli záruky a sliby „ Již nikdy víc!“ A historie se nám v tomto punktu ovšem opakuje.

Krize prozatím nejsoučasnější: v listopadu 2004 v západoafrickém Pobřeží slonoviny, bývalé francouzské kolonii, za probíhajících domorodých nepokojů Francie intervenovala a při té příležitosti sestřelila veškeré domorodé (nemnohé) letectvo. Nepostřehl jsem, že by zpravidla rozhodní odpůrci jakéhokoliv zasahování do vnitřních záležitostí jiných států byli protestovali, vyžadovali předchozí souhlas OSN, nebo že by se aspoň někdo obtěžoval toto opomenutí zaznamenat. Světová organizace -- tato Tower of Babble -- znovu poměřila různým metrem.

Nahlédněme teď do Iráku. Saddam Hussein v roce 1980 zahájil osm roků trvající, hrůzně krvavou a nijak úspěšnou válku proti Iránu, za předpokladu, že náboženskou revolucí oslabený protivník bude snadno zdeptatelný. Deset roků poté zahájil invazi Kuvajtu, rovněž za mylného předpokladu, že svět tuto iniciativu pomine a promine.

Tak se ale nestalo, došlo v roce 1991 k válce a kvapnému vítězství koalice pod vedením USA a s mandátem OSN. Podepsáno příměří,v němž se poražená irácká strana kromě jiného zavázala zlikvidovat dosavadní arzenál zbraní hromadného ničení. Součástí tohoto závazku byla i povinnost umožnit inspektorům OSN jejich kontrolní činnost. Koncem roku 1998 irácké obstrukce ale dosáhly takového stupně, že inspektoři Irák opustili.

Rada bezpečnosti odhlasovala víc než tucet rezolucí, přikazujících Saddamovi dodržet podmínky příměří, Saddam hrozby nadále ignoroval a světová organizace začala být oprávněně přirovnávána ke své předchůdkyni, impotentní Lize národů, která ve snaze se vyhýbat konfliktům nezabránila světové válce.

Bush tedy jednal na vlastní pěst. Krok to byl třeba pochybný politicky, ale nikoliv právně: příměřím (armistice) totiž žádná válka formálně nekončí, je pouze suspendována a porušením řady podmínek příměří (například zákaz použití vzdušného prostoru ve stanovených zonách) ji lze automaticky pokládat za obnovenou. Taková je skutečnost, i když většina světa včetně generálního tajemníka OSN Kofi Annana ji nebere na vědomí. Annan poslal Bushovi a Blairovi dopis s rozhodným požadavkem nic nepodniknout ve Falluji, což by „ublížilo demokratickému procesu“. Přece účelem řízného vojenského zásahu bylo zbavit se povstalců, snažících se zabránit uspořádání celonárodních voleb koncem ledna 2005, které OSN podporuje! Zatímco generální tajemník prosazuje odeslání mnohatisícového sboru tzv.peacekeepers („udržovatelé míru“, termín hodně nepovedený: přece nelze udržovat to, co neexistuje) do Sierra Leone a Konga, k dohledu na průběh voleb v Iráku bylo přiděleno sedm osob.

Nezřídka se lze teď dočíst kritické názory o Annanově ztrátě schopnosti rozlišovat pravdu od lži, teroristy a jejich oběti.

K méně než lichotivému hodnocení kvalit světové organizace přibyly i pochyby o její integritě. Rozrůstá se korupční skandál, který vzdor značným snahám se nepodaří zamést pod koberec byrokratických procedur a racionalizací. Však obtížně teď před světem lze zcela znicotnit kšefty ve výši ne milionů , ale miliard dolarů k prospěchu přemnohých hrabošů i dobře známých jmen. Vraťme se však k porážce Saddama v Kuvajtu. Tehdy OSN -- nikoliv tedy pouze USA -- uvalila na Irák sankce, embargo. Saddam nicméně pokračoval ve výstavbě svých paláců a svět se seznamoval se záběry hynoucích dětí bez potravy a léčiv.V roce 1996 došlo k zahájení programu Oil-for-Food, prodávat povolené množství irácké ropy a z výnosu do země dodávat potřebné zboží.

Jenže záběry s trpícími dětmi neutuchaly. Distribuci dodaných zásob měla totiž v kompetenci Saddamova vládnoucí strana Baath. Kofi Annan měl vitální zájem, aby OSN si nadále podržela kontrolu nad obchodním počínáním, o němž na veřejnost proniklo pramálo informací. Šlo o manipulace hodnotami, přesahujícími astronomickou výši sto miliard dolarů. Tunelování skutečně světového formátu -- v korunách 2500 miliard. Zlaté to koryto pro tisíc mezinárodních byrokratů, z prodeje každého barelu ropy inkasovali provizi 2,2% a výnosný byznys směřoval zejména k Saddamovým oblíbencům Francii a Rusku.

První informace jsme se začínali dozvídat zásluhou Kurdů. Rovněž se znamenitě rozpovídal Tariq Aziz, někdejší Saddamův oblíbenec a prominentní ministr. Příjemci na irácké straně pak své obrovské příjmy prali v celkem 24 libanonských bankách. O pohyb kufrů s hotovostí se staraly irácké ambasády, Na trase Bejrut - Bagdád pádila vozidla , každé s nákladem kolem deseti milionů dolarů. Irácké noviny Al Mada posléze identifikovaly 270 osob, které kickbacks („platba za zprostředkování prodeje“) poskytovaly nebo přijímaly, čtvrtina jich ruská. Jmenován je ultranacionalista Vladimír Žirinovský jako ultralačný podílník, a též se dostalo na prezidentskou kancelář a Stranu míru a jednoty Vladimíra Putina. Velice si narýžovali bývalý francouzský ministr vnitra Charles Pasqua a velvyslanec u OSN Jean-Beranrd Mérimée. Bohatě se též dostalo na indonéskou ex-prezidentku Megawati Sukarnoputri.

Všechny transakce na účtu Irák – OSN zprostředkovala francouzská banka BNP Paribas. Nejdůkladněji je ve všem namočen Benon Sevan, dlouhou dobu již Annanova pravá ruka. Na doporučení svých právníků odmítá jmenovat společnosti, podílející se na kontraktech, s tím, že jde o důvěrné informace. Značně potřísněn je i Annanův syn Kojo. Jeho jméno se totiž vyskytuje na výplatní listině společnosti Cotecna Inspections of Switzerland, jíž OSN udělila právo potvrzovat správnost dodávek zboží do Iráku. Potvrzovat za správnou cenu, při přehlédnutí maličkostí jako že třeba potrava pro děti byla nekvalitní, ne-li přímo škodlivá, a léčiva s prošlým datem neúčinná.

Tento Oil-for-Food program, který trval až roku 2003, je v penězích ta úplně největší kdy podniknutá humanitární akce. Rovněž rekordní je s ní spojené zlodějství. Bílý dům se z politických důvodů nechce v aféře příliš angažovat a tím ještě víc popudit OSN teď v předvečer iráckých voleb, pokud k nim vůbec dojde. Jinak tomu ale je v americkém Kongresu, pořádně načepejřeném. Jak Sněmovna (House International Relations Committee), tak Senát (Senate Foreign Relations) se značně ozývají s iniciativou zahájit vlastní vyšetřování a slyšení svědků. Zákonodárci v dopise Kofi Annanovi protestovali proti jeho odmítnutí ve věci spolupracovat, poskytnout dokumentaci, dovolit svému personálu vypovídat. Annan v interview (NYT, 14.11.2004) připustil, že je touto kritikou znepokojen, že se naopak snažil být maximálně kooperativní. Též projevil obavu z poškození reputace OSN.

Velice kriticky se vyjadřuje známý britský historik Paul Johnson.V článku příhodně nazvaném „OSN: Ven s ní z New Yorku!“ (Forbes, 2.2.2004) světovou organizaci charakterizoval jako „hnízdo korupce, dvojího standardu a ohromující neschopnosti“, která jen v Africe stála stovky tisíc životů, zatímco playboyové diplomati z údajně rozvojových zemí si užívají v jednom z nejdražších měst světa a zneužívají svých imunit. Johnson doporučuje dát OSN výpověď a přestěhovat ji směrem k afro-euroasijskému těžišti, například do tanzánského hlavního města Dar es Salaamu, blíž k realitě převažujících problémů -- chudobě, mizerným, krutým a zkorumpovaným vládám, mezinárodnímu bezpráví a občanským válkám.

Nemyslím však, že dotyční, luxusně si počínající diplomaté budou takové řešení vítat. Vím to z osobní zkušenosti univerzitního kantora: několika z nich, pokoušejícím se o postgraduální diplomy, jsem totiž před časem doporučoval přesně takové řešení.

Ota Ulč