ARCHIV

O odškodňování

Pohnutkou k těmto řádkům je rozhodnutí vlády ČR odškodnit politické vězně komunistického režimu navýšením důchodů za léta strávená v kriminále. Ve vězení totiž nedostávali řádný plat a doba věznění se jim nezapočítávala do penze. O humanitární gesto se zasloužili zejména premiér Gross a ministr vnitra Bublan. Když odhlédneme od populistické stránky věci (odškodnění bylo s velkou pompou vyhlášeno těsně před volbami), jde o iniciativu, která si zaslouží uznání.

Je tu však malý problém: po volbách se najednou ukázalo, že se odškodnění vztahuje jen na ty, co byli vězněni do roku 1968. Ministr Bublan uvedl dva důvody: za prvé, není možné odškodnit všechno, a za druhé, lidé věznění před rokem 1968 trpěli daleko více než ti, co se dostali do kriminálu za „normalizace“. První teze pana ministra – zlatá slova. O tezi druhé si dovolím pochybovat. Vězňové v době tuhého stalinismu trpěli nepochybně o dost víc než vězňové z doby normalizace. Ale trpěl víc např. Novotného vězeň Jan Beneš z druhé poloviny šedesátých let, kterému navýšení přísluší, než Husákův vězeň Rudolf Battěk, který nedostane nic? Kdo to rozsoudí? Jímá mne podezření, že vláda na vězně z doby normalizace, kterých se dneška dožilo víc než těch z let padesátých, prostě nemá peníze, a vymýšlí si úhybné důvody.

Ovšem že všechno nelze odškodnit. Kudy vede hranice? Ta výše uvedená se vládě a panu ministrovi vnitra zrovna moc nepovedla. Někde je hranice jasná: na pomyslné ose, v níž na jednom konci stojí ti, co zázrakem vyvázli z osvětimského pekla, a na druhé jedlík čokolády, který si přežíráním přivodil cukrovku a teď se soudí s výrobcem pamlsků, že ho na tuto možnost předem neupozornil,s ní není problém. Kuřáci žalují výrobce cigaret. Pacienti a pozůstalí lékaře. A za těmito žalobami je často nevyslovené přesvědčení, že člověk se zrodil ke šťastnému, bezproblémovému a pokud možno věčnému životu. Má na něj právo. Rány osudu je třeba mít za bezpráví, a tedy odškodňovat. Zdá se, že jsme rozmazlení: snad je to dlouhým mírem, jemuž se těší Západ a vlastně i evropský východ. Přesvědčení o právu na štěstí se zrodilo ze socialistických iluzí v závěru druhé a zatím poslední světové války. Přišel s ním F. D. Roosevelt a Stalin ho v tom zlomyslně podporoval. Je to hloupá pověra: bez neštěstí a utrpení bychom nevěděli, co je radost a spokojenost. Bez smrti, co je život. Rány osudu je možno nanejvýš mírnit. Někdy, jak správně říká ministr Bublan.

Česká zkušenost však praví, že existuje ještě další osa: na jednom jejím konci jsou oběti nacismu: ty si zaslouží odškodnění vždycky. Uprostřed jsou oběti komunismu: ti si odškodnění zaslouží podle okolností: někdy ano, někdy ne. A na druhém konci německé oběti poválečného násilí. Ty si odškodnění nezaslouží nikdy. Měřítko je jasné. Utrpení, které způsobili nám, musí být nutně odškodněno. Utrpení, které jsme způsobili my, odškodněno být nesmí. Vždyť kam bychom přišli, a ostatně ubližuje každý. To je logika primitivů: cizí rány nebolí, a zvlášť ne ty, které jsme způsobili my.

21. listopadu 2004