ARCHIV

Viníci a oběti

Klausův projev k 17. listopadu našel přímluvce v Ondřeji Neffovi (viz sobotní Lidové noviny). Obviňuje mj. Klausovy kritiky, že vycházejí z několika citací, uveřejněných v novinách, a neznají celek toho, co Klaus vlastně řekl. Klausův projev je ovšem v plném znění k dispozici na prezidentových stránkách a v Lidových novinách. Nepotřebuje obhájce, ale věcnou kritiku. Samozřejmě takovou, která vychází ze všeho, co prezident řekl.

Klaus má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že nelze „chápat komunistickou éru jako pouhou aberaci, jako téměř nepochopitelnou zvláštnost a výchylku, jako nevysvětlitelnou událost, jako jakousi vně nás vzniklou pohromu, kterou jsme si nezasloužili a kterou jsme nikdo z nás nezpůsobili.“ Ta pravda je pro Klausovu (a tedy taky mou) generaci o to snadnější, že nám „způsobení“ nebo „zasloužení si“ komunismu může jen těžko někdo vyčítat: v roce 1948 jsme byli ještě děti. Nicméně je, byť i jen nepřímo, navozena otázka po tom, kdo to způsobil a čím si to kdo zasloužil. Tedy nejen otázka chladného vědeckého poznání, ale i morálního soudu. A do té se, jak z dalšího vyplývá, Klausovi zatraceně nechce. Nabízí vysvětlení učené a úplně nekonkrétní: „Vznik této éry byl logickým důsledkem celé řady předcházejících kroků a událostí. Byl důsledkem ideologického kvasu konce 19. a začátku 20. století, z něhož vyplynulo, že tehdy bylo nakročeno špatným směrem.“ Bylo nakročeno – kým? Zasloužit si něco a způsobit něco nemůže žádný kvas, ale konkrétní lidé. A hlavně, my Češi nemusíme chodit až tak daleko do minulosti. „Špatným směrem“ bylo „nakročeno“ v první řadě Klausovým oblíbencem dr. Benešem a londýnským exilem během druhé světové války a bezprostředně po ní. Nacionalistická a zároveň socialistická politika těchto lidí skončila tím, že se v únoru roku 1948 ČSR stala skoro na půl století ruskou kolonií. V tomto smyslu je komunistické období „nesmazatelnou částí naší národní historie“.

Ale co znamená, že komunismus je „částí naší národní identity“? Nemáme prý nedopustit, abychom se rozdělili buď na jen-viníky nebo na jen-oběti této éry. Prezident má zjevně na mysli, že v sobě každý neseme kousek bolševika, neměli bychom se malicherně přít, kdo větší a kdo menší, ale svorně se věnovat budoucnosti, „pozitivnímu dnešku“. Tyto představy jsou nikoli náhodou velmi podobné oficiózní české představě o tom, jak se mají utvářet česko-německé vztahy: nechme minulost historikům a věnujme se společné budoucnosti.

To je ale úplně falešné chápání minulosti, budoucnosti a jejich vztahu. Jistě, nikdo z nás není anděl, každý má příležitost a dokonce povinnost zpytovat své svědomí. Jenže „pozitivní dnešek“ může vzniknout jen na základě správného pochopení minulosti, z níž vyrostl, a poznávat minulost znamená také minulost a její aktéry soudit. A přes všechnu relativizaci je nakonec vždycky dobře vidět, kdo je viník a kdo je oběť. Je rozdíl např. mezi tím, kdo chodil za totáče k volbám, a tím, kdo donášel na své bližní Státní bezpečnosti. A vůbec, proč Klaus mluví o vinících a obětech? To je zvláštní, masochistické pojetí nedávných českých dějin: jako by tu byli bývali jen ti, co přes zadnici dávali, a ti, co trpně přes zadnici dostávali. Ve skutečnosti základní dělení je dělení na ty, kteří režim vytvářeli a udržovali, a ty, kteří se ho snažili změnit či odstranit. I činy těch druhých ovšem podléhají kritice. Je možné v konkrétních případech vést spor o to, na které straně ten či onen člověk stál. Ale žádná kritika nemůže smazat hranici, která vede mezi stoupenci režimu a jeho odpůrci.

Poznávat minulost znamená minulost soudit. Soudit minulost znamená ji přepisovat. Přepsat minulost bylo nutné po pádu bolševického režimu. Za bolševismu to bylo úředně zakázáno. Dnes se to nejen smí – dnes se to musí. Přepisovat minulost a vytvářet budoucnost je jeden a týž proces.

To, k čemu nás navádí náš prezident, je jen další varianta smíření mezi farmáři a čuňaty, postaveného na zapomnění toho, co se zapomenout nemá a nesmí. Může snad pomoci někomu do prezidentského křesla, ale nemůže pomoci téhle zemi k „pozitivnímu dnešku“. Budoucnost postavená na tomto druhu usmíření je budoucnost postavená na písku.

21. listopadu 2004