ARCHIV

Špatné zprávy z politické scény

Bezstarostnost, s jakou se u nás generuje každodenní politika i na té nejvyšší úrovni, je zarážející. Přednost mají okamžité nápady a momentální prospěch. Na prvním místě stojí politická kariéra jedince, na druhém různá účelová spojenectví uvnitř stran i napříč stranami, a teprve na třetím zájem strany. Dál český politik většinou nedohlédne.

Tím nemá být řečeno (v duchu nějaké kýčovité ideologie z hájemství Pravdy a Lásky), že třeba osobní zájmy politika nejsou lidské a legitimní a že by nesměly být zohledňovány. Je jen otázka, co dostane přednost, když se dostanou do konfliktu s těmi „z vyšších pater“ a zda se aspoň čas od času taky dostane na ty druhé.

Klasický příklad politiky ze dne na den je to, co od roku 1992 provozuje KDU-ČSL. Strana má u nás tradičně slabou pozici: důvodem jsou vazby na katolické prostředí, které dráždí sekulární a nacionalistickou českou společnost. Postavení slabšího svádí k představám, že to s politickou korektností nemusí dvakrát přehánět. Strana vstupuje do nejrůznějších koalic na základě mocenských zájmů, s postranními zaječími úmysly, bez potřeby nějaké hlubší loajality ke koaličnímu partnerovi a v každé koalici představuje opoziční prvek. Tak se choval tolik oslavovaný Josef Lux vůči Václavu Klausovi, tak se choval a chová jeho někdejší famulus Kalousek k Špidlovi a ke Grossovi (Cyril Svoboda, který se pokoušel dělat přímější politiku, na to dost rychle doplatil). Takové politické chování je mj. i neprozíravé: i v živočišné říši dbá každý „host“ na to, aby mu hostitel příliš rychle nechcípl.

Volání po mimořádných volbách, s nímž přišla ODS, je docela na místě: Sto jedenáct socialistických a komunistických hlasů v Poslanecké sněmovně nabuzuje iluzi „levicové většiny“ (jenomže jakápak je KSČM levice!). Většina vznikla tím, že v roce 2004 hlasovalo pro sociální demokraty (po Zemanově odchodu se strana profilovala jako „ČSSD s lidskou tváří“)spousta zhrzených příznivců zhroucené čtyřkoalice. Dnešní volební výsledky vedou k pochybnostem a bylo by vhodné obrátit se k voličům o obnovu mandátu. Jenže požadavek mimořádných voleb je zároveň úplně nereálný, protože nezíská dostatečnou podporu: pro ČSSD by znamenal katastrofu a pro komunisty je dnešní situace mimořádně výhodná.

Nejnovější vystoupení Zdeňka Škromacha je další signál,že po Špidlově a Grossově neúspěchu je pro mnohé lidi ve straně pokušení pomyslné stojedenáctky čím dál tím silnější. Samozřejmě že by nešlo o formální koalici ani o deklarovanou spolupráci. Spíš o ideologii „menšinové vlády hledající podporu případ od případu napříč politickým spektrem“, která bude zakrývat nepsanou smlouvu o kabinetním spojenectví. Vládnout bude formálně ČSSD, dostala k tomu v roce 2002 mandát. KSČM ji bude z pozadí dirigovat a vydírat. Dostane faktický podíl na kompetencích, ovšem odpovědnost ponese výlučně ČSSD: to připomíná dělbu moci mezi „stranou“ a exekutivou v minulém režimu (kompetence měla strana, odpovědnost vláda; když něco zvoral stranický tajemník, vyletěl místo něho ministr). Komunisté jsou ovšem nyní fakticky silnější strana, politicky jednotnější a nesrovnatelně zkušenější než ČSSD, podivný konglomerát jurodivých idealistů, nenapravitelných kverulantů a bývalých komunistů, kteří se kdysi právem báli, že by je OF asi nebralo. Hrozba voleb do PS je pro komunisty menší než pro ČSSD. ČSSD se tak snadno může octnout v pozici někoho, kdo upsal duši čertu. Lze si představit, že stres z června 2006 bude působit jako generátor různých nemravných nápadů.

V ČSSD jsou, stejně jako v roce 1920 a jako v roce 1945, dvě křídla. Stejně jako tenkrát není jasné, jak jsou silná, a taky není úplně jasné, kdo ze stranických představitelů se ke kterému připojí. V okamžiku, když jedni převáží, budou možná druzí podle českého zvyku „držet pozice“, aby je nezasedl někdo ještě daleko horší. Půjde ČSSD cestou Vlastimila Tusara nebo cestou Zdeňka Fierlingera?

Mladá fronta Dnes 22. listopadu 2004