ARCHIV

Nebyla tu jen Charta

Období, v němž se připravují velké společenské změny – a to byl případ let 1987 – 1989 – se vynoří spousta aktivit; o některých z nich se dlouho mluví: příkladem může být Charta77 a její nejrůznější odnože. Na jiné se rádo zapomíná. Například na Demokratickou iniciativu. Důvody jsou nasnadě: snažila se být k Chartě určitou alternativou, a proto mezi ní a disidentským Olympem existovalo vždycky určité napětí. Považuji za užitečné ji připomenout, aby se dnes dalo věcně a z odstupu zvážit, co vlastně znamenala. Také můj důvod je nasnadě: kdysi jsem se na ní podílel a záleží mi na tom, aby nebyla zapomenuta docela.

Demokratická iniciativa měla svou prehistorii. Začala v chmurných letech poté, co se komunistickému režimu podařilo izolovat Chartu77 od české společnosti a uzavřít ji v jakémsi ghettu. Skupinka lidí, z nichž někteří (Emanuel Mandler, Karel Štindl) Chartu 77 nepodepsali, jiní (např. já) pod ní připojili svůj podpis a trápily je pak jakési pochybnosti, si kladla otázku, zda je v podmínkách komunistické diktatury ruského typu představitelná smysluplná politická aktivita, která by neskončila ve slepé uličce izolace, oslovila veřejnost a vedla ke zmnožení politické svobody. Šlo o předpoklady takové aktivity. O pomoc jsme se obrátili k českým politickým tradicím, k Havlíčkovi, Palackému a Masarykovi (politický realismus; národ jako společenství svobodných občanů, jež se nedá manipulovat, proti komunistické společností „pracujících“) a k evropským křesťanským tradicím. Ptali jsme se, co vlastně znamená Rusko a čím se jeho tradice liší od těch našich, západních. Tohle uvažování směřovalo k formulaci národního programu pro dobu trochu svobodnější než byl začátek osmdesátých let.

Když se pak v Rusku dostal k moci Gorbačov a zahájil „perestrojku“, došli jsme k závěru, že nadešel čas pokusit se to, o čem jsme uvažovali, realizovat: překlenout příkop, který dělí disent od většiny české společnosti a přesvědčit aspoň část veřejnosti o tom, že v těchto podmínkách existuje příležitost pro smysluplnou politickou aktivitu, jež má naději na úspěch. (Charta se po režimní ofenzívě let 1977-9 omezila na monitoring lidských práv). Tak vznikl dopis padesáti občanů ČSSR všem poslancům Federálního shromáždění (každému jednotlivě), který obsahoval jednoznačně politické požadavky: zrušení kádrování, personální změny ve vedení státu, demokratizaci Národní fronty a pravdu o demokratické První čs. republice. Dopis s námi spolupodepsali lidé zvučných jmen (Václav Havel, Petr Pithart, Rudolf Battěk ad.), ale také dělníci, programátoři, úředníci, kteří se nikdy předtím ničeho podobného nezúčastnili. A z těchto „obyčejných“ lidí pak během několika měsíců vznikla Demokratická iniciativa. Kladla si politický cíl: navrhnout a prosazovat kroky, které by vedly k přeměně komunistické společnosti ve společnost svobodnou. Postupem času se rozrůstala, nakonec se na její práci podílelo hodně přes sto lidí ze všech koutů Čech a Moravy. Spolupořádali jsme protestní akce, vyjadřovali jsme se veřejně k politické situaci, obraceli jsme se na české politické orgány se stanovisky a požadavky, vydávali jsme samizdatového Zpravodaje. Získali jsme přívržence na Slovensku a navázali spolupráci s Maďarským demokratickým fórem. A nakonec, 11. listopadu 1989, ještě předtím, než propukla „sametová revoluce“, jsme požádali ministerstvo vnitra o registraci jako nezávislá politická strana, jejímž cílem je vytvoření pluralitního demokratického státu s rozvinutým tržním hospodářstvím, se zabezpečenými lidskými právy a občanskými svobodami.

Demokratická iniciativa se nevyhýbala kontaktům a spolupráci s dalšími disidentskými skupinami. Mezi ní a lidmi sdruženými kolem Charty vždy existovalo latentní napětí – nebylo žádným tajemstvím, že našim východiskem byla mj. i kritika Charty77 a utopické ideologie, kterou si disidentské ghetto rychle vypracovalo. Proto jsme si také velmi střežili svou nezávislost. V onom listopadovém týdnu 1989 se nám to shodou okolností nepodařilo, nezbylo nám, než se stát součástí Občanského fóra, podivné organizace, která se řídila zásadou „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny“. Jeho dusivé objetí mělo pro DI osudové následky. Ale to je už jiná kapitola.

V Demokratické iniciativě se angažovala spousta lidí, kteří vůbec nechtěli profesionálně „dělat politiku“, ale měli oprávněný pocit, že ve vypjaté situaci, kdy se hroutí komunistické panství a je reálná naděje dopracovat se svobody, je jejich občanskou povinností politicky se angažovat. Byli to lidé civilních povolání a ke svým civilním povoláním se nakonec zase vrátili. To, co dělali, považovali za samozřejmost, a nečekali, že za to budou odměněni nějakou sinekurou. Bylo by bývalo slušné, kdyby jim byl někdo ve zlatém dešti poct a prebend, které se tu v posledních patnácti letech snášely na více i na méně zúčastněné v aktivitách oněch převratných let, řekl alespoň „děkuju“. Protože se tak nestalo, činím tak nyní aspoň já.

Mladá fronta Dnes 16. listopadu 2004