ARCHIV

Stephen Leacock o sametové revoluci

Od sametové revoluce nás nyní dělí patnáct let. Média nás zahlcují svědectvím více či méně přímých aktérů – a v jejich výpovědích lze stále zřetelněji zahlédnout rozpačité krčení ramen. Přestali jsme snad rozumět tehdejším událostem? Anebo jsme jim vlastně nikdy nerozuměli a už si to konečně můžeme přiznat?

Téměř všichni jsme byli zaskočeni náhlým koncem studené války, k němuž patřil i zánik komunistických režimů ve východní Evropě. Při zamyšlení nad naší telerevolucí nemůžeme tento kontext nikdy zcela pominout, jakkoli je pro nás srovnání s okolními zeměmi krajně nelichotivé: „totalitní“ režim u nás vlastně vydržel téměř do poslední hodiny. Na podzim 1989 se stal takovou anomálií, že už s ním svoji budoucnost nespojovali ani komunisté, a v tu chvíli se konečně zhroutil. Na té rychlosti bylo ovšem cosi působivého a neodolatelného, hlavně však matoucího: brzy se ujala verze, podle níž zde byl komunismus „rychle a elegantně“ poražen. Verze spásná a osvobozující. Přestali jsme se trápit tím, že jsme kdy byli posledním ostrovem totality, a začali sami v sobě vidět mimořádně kultivované demokraty, od kterých by se mohl učit celý svět. Tuto polohu máme obzvlášť rádi, a hýčkali ji už naši pradědečkové.

Kdo by ostatně nechtěl být při tom, když se lidstvu otevírají nové obzory? Takové přání se nicméně málokdy vyplní, a s mírnou nadsázkou můžeme říci, že jeden z klíčových momentů sametové revoluce popsal už v roce 1914 kanadský humorista Stephen Leacock v povídce Velký boj za očistu radnice.

Vlastní příběh je prostinký. V městě, ovládaném zkorumpovanými darebáky, založí několik úctyhodných občanů Ligu za očistu radnice, a za podpory široké veřejnosti vytáhnou do voleb s jasným programem, vyjádřeným slovy ČESTNOST, ČISTOTA, POCTIVOST. Nějakou dobu lidé nežijí ničím než politikou. Skutečnou senzaci přinese ovšem velmi brzy zpráva, že i samotný starosta je za očistu radnice a ve volbách bude oficiálním kandidátem Ligy. Na první pohled vypadá celá věc hodně divně, autor však ujišťuje, že by tak záhadně nepůsobila, pokud by veřejnost mohla vyslechnout důvěrný rozhovor šéfa Ligy a jeho zástupce, který se jej přijde starostlivě zeptat, zda je opravdu žádoucí nechat starostu na kandidátce. „Nemůžeme se bez něho obejít,“ konstatuje šéf, „má v hrsti sedm městských čtvrtí. Když přijmeme jeho nabídku, za každou z nich se nám bezvýhradně zaručí.“ A na dotaz, zda je možné na starostovo slovo skutečně dát, přesvědčivě odpovídá: „Myslím, že s námi chce hrát rovně. Mluvil jsem s ním před týdnem jako muž s mužem.“

Takto popsanou situaci stačí už jen zalidnit autentickými postavami naší revoluce. Podobnost je natolik bijící do očí, že mohu tento úkol ponechat na každém čtenáři zvlášť, a pokud se ho přece zhostím, pak nikoli proto, že bych podceňoval něčí důvtip, ale prostě pro potěšení, s nímž mohu ještě jednou zopakovat Leacockovy vydařené formulace, které jsme již za mladých let tolik milovali: také pan Čalfa se nakonec ocitl na jedné kandidátce se sametovými revolucionáři, kteří se bez něj v jistou chvíli „nemohli obejít“, jelikož „měl v hrsti“ desítky poslanců, za něž se mohl „bezvýhradně zaručit“, pokud ovšem revoluční předáci „přijmou jeho nabídku“. Všichni jistě dospěli k přesvědčení, že „s nimi chce hrát rovně“, a právě tak nepochybuji o tom, že si Havel s Čalfou promluvil „jako muž s mužem“.

Aktéři revolucí velmi snadno podléhají dojmu, že tvoří historii, zatímco pouze bezděky přeříkávají dávno napsanou frašku. Tehdy, před patnácti lety, se však nestali hrdiny humoristické povídky jakousi zlou ironií osudu, ale vlastním přičiněním.

Program revoluce se dal shrnout víceméně do dvou bodů: zrušení čtvrtého článku ústavy a svobodné volby. Vystrašený parlament poměrně rychle vyhověl prvému požadavku, a zbývalo tedy vyzvat prezidenta, aby na co možná nejbližší termín vyhlásil volby, po kterých by se mohl poděkovat. Namísto toho jej revolucionáři přiměli k abdikaci: volby už neměl kdo vypsat, a zvolit ústavní cestou jiného prezidenta nebylo možné. Sametoví vůdci se tak vehnali do pasti, z níž je nakonec musel tahat ochotný Čalfa. Právě toto je, jak všichni vědí, jeho skutečná „zásluha“, a nikoli skutečnost, že trefil do parlamentní podatelny.

Muži Listopadu si patrně zbrklost svého počínání brzy uvědomili. V dvanáct let starém rozhovoru vysvětlil Jiří Dienstbier, že Gustáv Husák měl odstoupit 10. prosince z funkce „podle požadavku demonstrantů“. Zodpovědnost za Husákovu patovou abdikaci tedy nikdo nenese: kde máme dneska ty demonstranty hledat? Je to tvrzení alibistické, ale pro historické zvraty příznačné.

Nebo si snad někdo vzpomene, „koho to tenkrát prvního napadlo“?

Martin Vrba