ARCHIV

Noční můra

Příští rok uběhne šedesát let od chvíle, kdy jsme za výpomoci Spojenců porazili Hitlerovo Německo. Kulaté výročí oslaví ČR a její metropole obrovitou vojenskou přehlídkou, jíž se zúčastní vojáci i bojová technika včetně všech našich čtyřech nadzvukových letadel (budou-li ovšem zrovna letuschopná). Není jen dosud rozhodnuto, proběhne-li na Letenské pláni. Městští radní zatím nedali souhlas.

Přimlouvám se za letenskou pláň a mám k tomu hned tři důvody. Za prvé, je dost rozlehlá na to, aby se na ni vešla celá naše současná armáda včetně civilních zaměstnanců (ti nesmějí chybět: každou vojenskou přehlídku ke Dni vítězství, jak si pamatujeme z minulosti, uzavírá dav rozjásaných občanů).

Druhý důvod je tradice: naše armáda toho nikdy moc nenabojovala, ale pokud jde o slavnostní přehlídky, pyšníme se tradicí, kterou nám Evropa a svět mohou právem závidět. Ta tradice se neodmyslitelně váže k Letenslké pláni.

Třetí důvod je relativní pocit osobního bezpečí. A to je třeba blíže vysvětlit.

V padesátých letech minulého století, v době nejslavnějších přehlídek, které kdy naše armáda svedla, jsem bydlel s rodiči v ulici, jež se tehdy jmenovala Myslbekova (předtím Clam-Martinicova, nyní Patočkova). Je to přímá spojnice Vypichu, kde tábořila vojska, svezená za účelem oné obludné švancparády, a Letenské pláně, kde se sláva konala. V noci z pátého na šestého května, asi ve dvě hodiny, mne každoročně probudilo vzdálené dunění. To už jsem věděl, že je zle. Dunění rychle sílilo a během čtvrt hodiny se celý dům třásl v řevu tankových motorů. Probíhala první ze dvou zkoušek na slavnostní přehlídku. Defilé obrněné chlouby ČSLA trvalo asi půl hodiny. Pak kravál slábl, až utichl. Rozhostilo se zrádné ticho, které bohužel nemělo dlouhého trvání.

Z dálky se totiž blížilo něco, co vypadalo nejprve jako vytí tisícihlavé smečky vlků. Po chvíli bylo možné poznat že jde o zpěv. O něco později, že jde o zpěv bolševického vojenského hitu se slovy: „S velikou armádou rvát se jdem se smrrrrtí, nás s Rudou armádou nikdo nerozdrrrrtí“. A za okamžik nám už pod okny pochodovaly kohorty bolševických pretoriánů, všichni zpívali to samé, ale běda, každý útvar byl na trochu jiném místě té písně, jinak to ani nešlo, takže to, co jsem byl nucen další dvě hodiny poslouchat, byl jakýsi příšerný jednotvárný kánon. Nakonec se zpěv i zpívající ztratili v dáli. Bylo půl páté ráno, za hodinu a půl jsem musel vstávat, jít na nákup (nakupovat se muselo ráno, v poledne už nebylo co) a do školy. S vědomím, že za dva dny se bude to všechno ještě jednou opakovat.

Jsem vděčným autorovi dnešního projektu, panu producentu Marhoulovi, že se rozhodl nenásilným způsobem předvést, co by nás mohlo každoročně čekat, pokud nebudeme řádně chodit k volbám. A jsem mu dvojnásob vděčný za to, že to bude demonstrovat vzorku pražského obyvatelstva, obývajícímu dnes část lokalit Břevnov, Střešovice, Hradčany a Letná.

Já totiž dnes bydlím na Spořilově.

6. listopadu 2004