ARCHIV

Kocovina z amerických voleb

České listy odleva doprava (Právo, Hospodářské noviny, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny) – vlastně by se v tomto případě mělo říkat spíš „odleva doleva“ – jsou znechuceny a rozhořčeny: stalo se, co se nikdy stát nemělo. Američtí voliči nedbali na dobré rady jejich zahraničněpolitických komentátorů (ba zdá se, že je asi ani nečetli) a opět nezodpovědně zvolili George W. Bushe. Připomíná to trochu hněvivou ofenzívu hlásných trub Pravdy a Lásky poté, co v roce 1992 vyhrála české volby ODS. Opět triumf iracionality! Proti všem pravidlům zdravého rozumu vyhrál primitiv a fanatik, exponent zbrojařské a naftařské lobby, který se nestydí věřit v Boha a nemá rád „gaye“ a lesbičky.

V rozdurděné nespokojenosti je cítit ohlas evropských emancipačních mindráků. Budování socialistické veleříše jde pomalu a s potížemi, ambiciózní chruščovovský plán „dohnat a předehnat“ do roku 2012 USA se zhroutil. Bushovo vítězství je tentokrát zcela přesvědčivé, uznal to poměrně rychle i jeho protikandidát. A tak se vynořila celá armáda dobrovolných neplacených poradců staronového amerického prezidenta. Skoro všichni vycházejí ze dvou tezí:

Za prvé: Bush není prezidentem inteligentních a vzdělaných Američanů z východního pobřeží a Kalifornie, ale venkovských balíků z vnitrozemí, kterým v jejich izolovanosti ještě nedošlo, že povinnost toho, kdo se něčeho dopracuje, je co nejrychleji se o to podělit s těmi, kteří se nebyli schopni dopracovat ničeho.

Za druhé: Bush Ameriku rozděluje a rozděluje Ameriku a Evropu. Je nezbytné, aby přestal trucovat a nechal se konečně oplodnit myšlenkami svých politických oponentů. Přesvědčivé vítězství ve volbách k tomu poskytuje nejvhodnější příležitost.

K tomu je třeba říci: Ameriku nerozděluje Bush, ale systém dvou silných politických stran. V prezidentských volbách proti sobě stojí dva kandidáti těchto stran a musí veřejnost přesvědčit o tom, že se ve všech oblastech dají od sebe docela dobře poznat, že je z čeho si vybírat. Čím líp se to povede, tím větší má každý z nich šanci. Ve vyspělém demokratickém prostředí (a anglosaské země představují už přes dvě stě let světovou špičku) se přitom politický zápas nepovažuje jako například u nás za projev třídního boje a pokračování války jinými prostředky, i když by to tak snad někomu mohlo na první pohled připadat. Politická kultura se projevuje např. v tom, že veřejnost výsledky voleb bez problémů přijímá.

Prezident Bush jistě udělal celou řadu chyb, už jsme tu o tom psali. Jeho základní „kontroverzní“ rozhodnutí, invaze do Iráku, však bylo odvážné a správné, a to přesto, že podlehl okolnostem a zdůvodňoval ho něčím, čím ho zdůvodnit nelze. Irák se ještě dlouhá léta nepodaří stabilizovat. Boj s islámským terorismem je běh na velmi, velmi dlouhou trať. Tato válka teprve začíná a je se obávat, že bude mít – v Izraeli, v Evropě i v USA – daleko víc obětí, než měla dosud. Zatím se nepodařilo vytvořit účinnou strategii a taktiku protiteroristického boje. Evropa – a také česká veřejnost – nejsou schopny nahlédnout vážnost tohoto střetnutí, skutečnost, že Usáma je daleko nebezpečnější než Hitler. Snaha vyčůraně se vyvlíknout z narůstajícího konfliktu je proto ještě beznadějnější než v roce 1938. Američané mají proti Evropě důležitou historickou zkušenost: když je tábor osadníků obklíčen Indiány na válečné stezce, není čas uvažovat o historických kompromisech. Otázka stojí: kdo z koho – což ovšem není dáno nějakou vrozenou špatností Indiánů. Ale aby bylo možno uvažovat o jejich mnoha dobrých stránkách, je nejdřív třeba zachránit život svůj a život svých blízkých.

Je velmi důležité, že v této chvíli zůstává zachována kontinuita americké politiky.

6. listopadu 2004