ARCHIV

Kořeny nacismu

Výrok středočeského hejtmana Petra Bendla o nacismu, vzešlém ze sociálně demokratických struktur předválečného Německa, neslouží svému autorovi nijak ke cti: hloupě osočovat protivníka umí každý. Oč vzácnější jsou případy, kdy se někomu z druhého břehu projeví uznání; právě sociální demokraté byli před půldruhým rokem nečekaně oceněni příznivci Václava Klause, kteří se rozhodli konečně přiznat pravdu – ovšem raději zahalenou do bonmotu. Říkalo se tehdy, že teprve Klaus je skutečným pokračovatelem Prezidenta-Osvoboditele: Klaus je antiklerikál – jako Masaryk; Klaus je machiavellista (jako Masaryk); za maskou přísného askety skrývá slabost pro krásné ženy (jako Masaryk); a konečně: Klaus je sociální demokrat (jako Masaryk).

Něco takového by jistě nenapadlo nikoho, kdo považuje sociálního demokrata za zárodečné stadium nacisty – a podobná úvaha by vyžadovala zálibu v krkolomných kouscích. Stačí si vzpomenout na slavnou scénu z Fosseho filmu Kabaret: v jakési zahradní restauraci začne pár chlapců z Hitlerjugend zpívat chytlavou píseň o velkolepém zítřku, a postupně se k nim přidají všichni hosté – s výjimkou starého sociálního demokrata.

Pravdou však je, že již v době svého nástupu byl nacismus těžko definovatelným hnutím; šlo o deviaci, v níž každý spatřoval extrémní podobu opačného tábora. Je-li řeč o politickém extremismu, měla by být právě sociální demokracie mimo podezření, vždyť jde o stranu mírného pokroku, jejíž historickou zásluhou je řešení konfliktů uvnitř sdílených pravidel parlamentarismu.

Jenomže: existovala v meziválečném Německu nějaká sdílená pravidla? Po Velké válce, která tam vyústila v zmatenou revoluci, několik státních převratů a bezprecedentní hyperinflaci, postrádali Němci jakýkoli sjednocující symbol – a jedni v druhých viděli zrádce. Vojenské špičky vyčítali revoluci, že zradila „v poli neporaženou“ armádu, radikální Spartakovci vyčítali předákům sociální demokracie, že zradili revoluci, sociálně demokratická vláda odsuzovala Spartakovce, kteří ohrožovali pořádek. Sociálně-demokratická vláda dokonce použila k potlačení radikálů sbory dobrovolníků, složené většinou z neodzbrojených důstojníků staré císařské armády. Právě tyto události zapříčinily vleklou nevraživost mezi umírněnými a radikálními socialisty: ani komunisté by nejspíš nezašli tak daleko jako hejtman Bendl, rádi však označovali sociální demokraty za sociálfašisty, tedy spojence „reakčních sil“. Ještě v roce 1968 prohlásil František Kriegel, že vzniku sociální demokracie je třeba zabránit, i kdyby měly být použity Lidové milice...

Naší politické kultuře nicméně sotva prospěje, budeme-li si navzájem předhazovat nacismus coby legitimního potomka. Nacismus nevzešel z těch ani oněch „struktur“, nýbrž z chaosu, v němž padaly vlády, hroutila se měna a mizely zábrany. Z dostatečného odstupu je zřejmé, že zaplnil vakuum zbylé po zániku operetního císařství, které samo stálo na písku.

Náležitý odstup doporučuji zaujmout i při posuzování Bendlova nešťastného výroku. Na první pohled by se mohlo zdát, že naše politika povážlivě hrubne, v delší perspektivě to však není tak zlé, zvláště u vědomí, že lidé s rozhledem pana Bendla ještě před patnácti lety nekandidovali v krajských volbách, ale vyučovali na vysokých školách.

Martin Vrba