ARCHIV

Zvláštnosti české politiky

Parlament ČR prokázal i v druhé prezidentské volbě neschopnost vybrat si jednoho z kandidátů. Zároveň se v podstatě vůbec nedá odhadnout, kdo vlastně jak hlasoval. Formální uspořádání české politické scény totiž zdaleka neodpovídá skutečnému rozvržení politických sil. Formálně tu existuje pět relevantních parlamentních stran, jež lze seřadit na pravolevé ose v pořadí: KSČM – ČSSD – KDU-ČSL – US – ODS (poslední dva politické subjekty možno uvést i v obráceném pořadí, spory o tom, který z nich je „pravicovější“, jsou v zásadě neřešitelné). Fakticky tu ovšem existují jen jakési tři bloky: první tvoří KSČM a zemanovské křídlo ČSSD. Jakési volné vazby k nim má ODS, pojí ji s nimi agresívní nacionalismus. Na osobě prezidenta se ovšem dohodnout nedokážou. Třetí uskupení zahrnuje špidlovské křídlo ČSSD, KDU-ČSL a US. Je to jádro nynější vládní koalice. Je málo konzistentní: KDU-ČSL je tradičně nespolehlivá, US-DEU už prakticky neexistuje, špidlovci jsou zatím svázáni s druhým křídlem ČSSD a asi proto nebyla ani tato skupina zatím schopná postavit do prezidentské volby vlastního kandidáta.

Tato politická situace volá po zjednodušení politického spektra na základě skutečného rozvržení politických sil: nepochybně by se pak česká politika stala akceschopnější.

Především tu už reálně existuje Strana Pravdy a Lásky (SPL): tvoří ji špidlovci, KDU-ČSL a US a představuje mohutné jádro současné vládní koalice. Druhým silným uskupením je SVM (Strana Vstříc minulosti), spojující KSČM a zemanovce. Třetím do mariáše je SNT (Strana neviditelné ruky trhu), vlastně ODS. Kdo je v tomto systému pravice a kdo levice, je obtížné říci, je to systém postkomunistický. Jasný je pouze střed, totiž SNT alias ODS.

Hlavním problémem, který brání revoluční přestavbě politické scény, je přitom ČSSD: formálně jednotná, vnitřně hluboce a nepřekonatelně rozpolcená. To má devastující vliv na český politický život. Důstojné a klidné rozdělení ČSSD je úloha stejně naléhavá a stejně náročná jako bylo kdysi rozdělení ČSFR. Špidla a spol. zvolili, jak se zdá, jinou cestu: způsob, jak se postavili k volbě Miloše Zemana, nápadně připomíná „sarajevský atentát“. Místo aby svému expředsedovi řekli hned na začátku jasné „ne“ (zasloužil by si to), zorganizovali na něho podraz. I proti lidem jako Zeman je třeba dodržet korektní postup, jiný se vymstí: ODS vyšla nakonec z krize v roce 1997 stejně silná jako předtím, jen ještě o hodně nekulturnější.

Současný tvar vdechli naší politické scéně Zeman, Klaus a Havel. Všichni teď víceméně nedobrovolně odcházejí. S jejich dědictvím je třeba něco udělat, jinak hrozí vleklá politická krize.

Avšak i reálný ústavní systém ČR je jiný, než v tradičních demokraciích. Hodně se mluví o pseudomonarchických prvcích prezidentské funkce: nejde ale jen o to. Tradiční dělba mocí (exekutiva, legislativa, soudnictví) u nás nefunguje. Tak například Ústavní soud je jakási Korunní rada, prezidentova odvolací instance proti vládě a parlamentu. A ve sdělovacích prostředcích řádí mediální lobby, propojená s neformálními politickými stranami. ČT je předmětem soustavných tahanic, v nichž zpolitizované televizní rady odvolávají a zase jmenují ředitele podle situace tu v parlamentu, tu na ulici. Největšími českými deníky od Práva přes MfD po LN prorůstá mohutná novinářská lobby SPL. V polovině devadesátých let se o totéž s jistým přechodným úspěchem pokusila ODS. O nezávislých masových médiích si můžeme nechat zdát.

Kdyby se byl stal prezidentem Zeman, ovládla by nejspíš SVM jeho prostřednictvím exekutivu, legislativu (většina 111 hlasů v PS) i Ústavní soud a mohla by zahájit invazi do médií. To je samozřejmě špatně. Pokud se prezidenta nepodaří zvolit, uchová si asi SPL vratkou většinu v PS (a silnou v Senátu), najmenuje si devět soudců Ústavního soudu a posílí ještě svůj vliv v médiích. To je taky špatně. Cestou nejmenšího zla by bylo, kdyby se prezidentem stal kandidát SNT: zmocní se sice Ústavního soudu, ale o vlivu na vládu i o parlamentní většině si může nanejvýš nechat zdát.

Toto řešení samozřejmě není zásadní. Zásadním řešením jsou za prvé takové úpravy ústavy a zákonů, které znemožní politickou manipulaci Ústavním soudem a elektronickými médii: zákony ovšem mohou vzniknout jen na základě obecné vůle a jen dobrá vůle zajistí jejich dodržování. Mám silné pochybnosti o tom, zda tu taková vůle je. A druhým zásadním řešením by v dané situaci byly mimořádné volby. Ty si ovšem nepřejí ani komunisté, ani sociální demokraté, ani lidovci, a US-DEU už vůbec ne.

Mladá fronta Dnes 27. ledna 2003